Máte-li rádi zasněnou elektroniku, částečky world music v rosolu hlubokých basů, tříštivé ozvěny jazzu a klasické hudby, výrazné, kosmicky znějící vokály, rytmy dubu či reggae a především fandíte harmonickému propojení uvedených žánrů, červen vás zahrne nebývalou pozorností. V Praze vystoupí hned dvě downtempové legendy: Thievery Corporation a Bonobo.

To, že naše civilizace není ideální, vnímá – má-li jen trochu otevřené oči – snad každý. Navzdory závratnému tempu zdokonalování technických prostředků lidské komunikace se nezdá, že by si lidé navzájem lépe rozuměli, spíše naopak. I když jsme překonali obrovské vzdálenosti a vměstnali svět do krabiček, co se bez potíží vejdou do kapsy, nemůžeme říct, že by lidé měli k sobě opravdu blíže. Dnes a denně se setkáváme s komunikačními šumy, pokud ne přímo s komunikačními selháními, které se často týkají i lidí, kteří by si zjevně mohli (a dokonce i chtěli) rozumět. A snad ještě více se rozestupují pevniny mezi generacemi.

Simon Heath je na poli temného hororového ambientu jednou z nejvýraznějších postav. Táta projektů jako Za Frumi, Abnocto a právě Atrium Carceri je člověk velmi tvořivý, schopný z malého množství prostředků vytvořit neuvěřitelně sugestivní dílo. Album Phrenitis je šestým řadovým počinem jeho projektu Atrium Carceri.

Debut režiséra Marca Webba mohli tuzemští diváci spatřit pouze loni na Fresh Film Festu nebo v rámci letošního ročníku Febiofestu. Podobně jako na Oscara nominovaný animák Fantastický pan Lišák se i 500 dní se Summer vyhnulo běžnému promítání a šlo rovnou na DVD. Což je škoda, neboť tato romantická komedie se výrazně odlišuje od soudobých filmů s podobným zaměřením. Jak nás hned v úvodu varuje hlas vypravěče: „Toto není milostný příběh.“

Tak po té vší špíně vrhané mezi politiky a osočování napříč politickými stranami mi práskl granát přímo v rodině. Babička mě přemlouvala, abych šel volit a svůj hlas dal ODS. Pecka, která všechny ty zprávy, kdo koho volí a kdo má náskok před kým, poslala jedním šmahem k šípku.

I když to tak asi nevypadá, došlo vydáním více než padesát let starého románu Temná komora Damoklova v českém překladu k významné literární události. Willem Frederik Hermans patří mezi největší postavy nizozemské literatury (minimálně té moderní). Protože si ale nepřál být překládán v zemích s totalitním režimem, jako bylo Československo, mohou se s ním ti čeští čtenáři, kteří nevládnou nizozemštinou, seznámit až nyní. Není ale na toto seznámení už pozdě? Opravdu jsou klasikové nesmrtelní, nebo se to jen tak říká o velikánech minulosti, které už dnes nikdo nečte?

Významná česká fotografická škola, Institut tvůrčí fotografie v Opavě, připomíná své životní jubileum výstavou, na které jsou k vidění práce současných studentů a nedávných absolventů. Expozice je do 11. června otevřena v pražské galerii GAMU. Výstava je skvělou reflexí deklamovaných principů I. T. F. – působí jako pestrá směsice různorodých pohledů na svět a fotografii jako výrazový prostředek. Své slovo na výstavě má dokument, ale i inscenace. Obojí ve vysoké kvalitě.