V prostoře před knihovnou Pražákova paláce Moravské galerie se objevil svérázný klavír neklavír. Klávesy tají pod pásem bílé tkaniny, zato díky odstraněnému křídlu můžeme objevovat taje jeho vnitřností. Trenažér je volně přístupný všem kolemjdoucím. Že Nikl při jeho instalaci myslel i na zrakově postižené, dokládá folie popsaná hmatovým písmem. U tohoto díla by měl být nápis „Dotýkejte se vystaveného exponátu“.

Po kontroverzních snímcích Zvrácený či I stand alone přichází po dlouhé době do našich kin nový film Francouze Gaspara Noého. Již nějaký čas před premiérou se mezi filmovými kritiky nesly zvěsti, že půjde o převratný a novými postupy prodchnutý filmový zážitek. Očekávání byla veliká. Jak snímek Vejdi do prázdna dopadl? Nejedná se jen o nafouklou bublinu? Přece jen, poslední celovečerní film (Zvrácený) natočil Noé bezmála před sedmi lety. Předem vás mohu ujistit, že Noé točit kvalitní filmy rozhodně nezapomněl… Ba naopak.

I značně znavené oko kritikovo s radostí spočine na nejnovější inscenaci Studia Saint Germain, a to zdaleka nejen díky příjemnému jevištnímu poměru ženských a mužských postav či vcelku skrovné stopáži. Pražská produkční jednotka, která dlouhodobě prokazuje sympatickou snahu lákat do prostorů magistrátního otloukánka Rock café divadelní publikum na převážně frankofonní dramatické mlsky, se tentokrát blýskla českou inscenační premiérou textu Leviathan Kostrič francouzsko-švýcarského autora Jeana-Daniela Magnina.

Mnoho povyku pro nic – to není kritika letošní předvolební kampaně, ale Shakespearova hra, premiéru jejíž rozhlasové verze připravila Vltava na sobotní 14. hodinu. Právě v té chvíli se ale uzavřou volební místnosti a Radiožurnál bude vysílat Volební studio s Martinem Veselovským. Ještě v úterý a ve středu jsou ale na programu dvě předvolební debaty s lídry politických stran. Vysílat se budou po 17. hodině na Radiožurnálu.

Ten, kdo žije na sídlišti, možná chápe ten nepříjemný pocit, který se dostaví v neděli večer, když se člověk vrací z víkendu stráveného kdekoliv jinde, jen ne mezi paneláky. Tento stav postavy této knihy dobře znají. Přestože si autorka vybrala pro svůj příběh konkrétní prostředí, není jeho zeměpisné určení zcela podstatné. Koneckonců, za popisem bratislavské Petržalky můžeme vidět nejen jakékoliv jiné sídliště, ale také spletitost lidských vztahů.

Buranteatr ve svých jarních premiérách čím dál víc tlačí na pilu nespoutané energičnosti. I Dürrenmattova černá, decentně absurdní gangsterská groteska o provázanosti zločinu se světem vědy, obchodu a vlastně vším (vyjma literatury, která nikoho moc nezajímá, ehm) by si mohla pod náporem chrlivé „buranské“ tvořivosti lehce vysloužit přídomek crazy-komedie. Kdyby ovšem takové škatulkování nenaráželo na téma hry, dnes až příliš živé a prosté bžundě se vymykající svou závažností.

Je zajímavé sledovat hosty posledního dne festivalu. V neděli lze na Světě knihy potkat několik druhů lidí: věrné (alias závisláky), kteří nemůžou vynechat ani jeden den, opozdilce – ti to dříve nestihli, šetřílky, jež nalákalo snížené nedělní vstupné, a také ty, kteří se jen neradi tlačí v davu a doufají, že se tomu vyhnou. Ti byli ale zklamaní. I nedělní program – byť ne tak bohatý na slavné autory a zajímavé besedy – totiž do Průmyslového paláce na pražském Výstavišti přilákal mnoho fanoušků literatury.