Brněnská Wannieck Gallery připravila rozsáhlou výstavu děl Stanislava Diviše (1953). Jeden z nejvýznamnějších představitelů českého výtvarného umění generace 80. let 20. století je znám prací, jejíž těžiště se pohybuje na pomezí vědy a umění, fantazie a pravidel, řádu a náhody. Ač v ateliérech AVU nikdy nedostudoval, o to zásadnější měl vliv na vývoj neoficiální české výtvarné scény 80. let, kdy stál mimo jiné u založení skupiny Tvrdohlaví.

Znáte Solaris, ať již v knižní, nebo filmové podobě? Pokud ano, dokážete si představit osudem zkoušené vědce Snauta a Sartoria jako postavičky vypadlé z filmové grotesky? Burani jsou odvážní drzouni. Vzít příšerně vážného Lema a ještě vážnějšího Tarkovského, udělat z nich vesmírnou taškařici a zároveň zachovat ducha předloh, to rozhodně nesvědčí o opatrných ambicích. Tentokrát ale bohužel přece jen přehnaných.

Sotva se Petr Eisner pustil do psaní, už mu byla malá rodná země i století. Fázi, kdy začínající spisovatelé nejdříve píší o svém nejbližším okolí, proto rovnou přeskočil. Po prvních dvou knihách, kdy jedna se odehrává v Brazílii a druhá v daleké budoucnosti, si odskočil do Ameriky v předvečer hospodářské krize. Titul Milující setra však není třetím v řadě, jako divadelní hra vznikl už v roce 2002. Nedávno vydaná kniha se tak stala jen poutavým důkazem, že zaujmout čtenáře umí Eisner už dávno.

Muzikálové filmy jsou pro mě jistou záhadou. Syntéza realistického vidění světa, jaký přináší filmový obraz, a hudebně-divadelních vystoupení je svým způsobem nesmyslná, ale ve svém výsledku velmi úspěšná, jak dokazuje existence několika skvostů, jež není možné přehlížet (My Fair Lady, Vlasy, West Side Story), a které se dokonce staly kultovními.

… na Nekultuře, neznamená to ještě, že takové dílo či událost našemu kritickému oku uniká. NEkulturní redaktor je totiž velice rozmlsaná bytost a jeho jazýček umění ochutnává s velkou obezřetností. S ještě větší obezřetností přemítá, zda o tom napíše. A když už píše, leckdy nezůstane u jedné či dvou stran. Je pak na vedoucích rubrik, aby lahodností rozjařené nebo naopak pachutí popuzené redakční labužníky krotili v jejich výřečnosti. Nestává se totiž zřídka, že některé recenze mají třeba více než pět stran. Jeden z mnoha žadatelů o post redaktora mi nedávno namítl, že optimální rozsah tří stran je pro normálního čtenáře příliš. Jenže my nepíšeme pro „normálního“ čtenáře.

Znáte to – chodíte kolem a ani vás nenapadne nahlédnout dovnitř. Nestisknete kliku honosných dveří, protože nevíte, že v atriu budovy na vás čeká překvapivě dobrá výstava. Mluvím o brněnském divadle Reduta, údajně nejstarší divadelní budově ve střední Evropě. Pětice mladých umělců ve složení Barbora Fardová, David Fišer, Veronika Psotková, Jana Smělíková a Jiří Štencek zde představuje svá díla pod názvem Domácí štěstí.

Není tomu dlouho, co do našich kin zavítal vlkodlak, nyní se čeští diváci mohou těšit na další ikonickou postavu hororového žánru – upíra. Snímek bratří Spierigů nese název Svítání a fanoušky jiného upírského filmu s podobně znějícím titulem Stmívání je třeba předem varovat – v protikladnosti pojmenování obou snímků se výmluvně odráží naprostá odlišnost zmíněných děl, namísto středoškolské romance přichází odvážně pojatý sci-fi thriller, posouvající hranice dotyčného žánru zase o kus dál.