Sotva se Petr Eisner pustil do psaní, už mu byla malá rodná země i století. Fázi, kdy začínající spisovatelé nejdříve píší o svém nejbližším okolí, proto rovnou přeskočil. Po prvních dvou knihách, kdy jedna se odehrává v Brazílii a druhá v daleké budoucnosti, si odskočil do Ameriky v předvečer hospodářské krize. Titul Milující setra však není třetím v řadě, jako divadelní hra vznikl už v roce 2002. Nedávno vydaná kniha se tak stala jen poutavým důkazem, že zaujmout čtenáře umí Eisner už dávno.

Muzikálové filmy jsou pro mě jistou záhadou. Syntéza realistického vidění světa, jaký přináší filmový obraz, a hudebně-divadelních vystoupení je svým způsobem nesmyslná, ale ve svém výsledku velmi úspěšná, jak dokazuje existence několika skvostů, jež není možné přehlížet (My Fair Lady, Vlasy, West Side Story), a které se dokonce staly kultovními.

… na Nekultuře, neznamená to ještě, že takové dílo či událost našemu kritickému oku uniká. NEkulturní redaktor je totiž velice rozmlsaná bytost a jeho jazýček umění ochutnává s velkou obezřetností. S ještě větší obezřetností přemítá, zda o tom napíše. A když už píše, leckdy nezůstane u jedné či dvou stran. Je pak na vedoucích rubrik, aby lahodností rozjařené nebo naopak pachutí popuzené redakční labužníky krotili v jejich výřečnosti. Nestává se totiž zřídka, že některé recenze mají třeba více než pět stran. Jeden z mnoha žadatelů o post redaktora mi nedávno namítl, že optimální rozsah tří stran je pro normálního čtenáře příliš. Jenže my nepíšeme pro „normálního“ čtenáře.

Znáte to – chodíte kolem a ani vás nenapadne nahlédnout dovnitř. Nestisknete kliku honosných dveří, protože nevíte, že v atriu budovy na vás čeká překvapivě dobrá výstava. Mluvím o brněnském divadle Reduta, údajně nejstarší divadelní budově ve střední Evropě. Pětice mladých umělců ve složení Barbora Fardová, David Fišer, Veronika Psotková, Jana Smělíková a Jiří Štencek zde představuje svá díla pod názvem Domácí štěstí.

Není tomu dlouho, co do našich kin zavítal vlkodlak, nyní se čeští diváci mohou těšit na další ikonickou postavu hororového žánru – upíra. Snímek bratří Spierigů nese název Svítání a fanoušky jiného upírského filmu s podobně znějícím titulem Stmívání je třeba předem varovat – v protikladnosti pojmenování obou snímků se výmluvně odráží naprostá odlišnost zmíněných děl, namísto středoškolské romance přichází odvážně pojatý sci-fi thriller, posouvající hranice dotyčného žánru zase o kus dál.

Jan Vápeník hrál ve všech třech inscenacích, kterými se na letošním festivalu OST-RA-VAR prezentovalo Divadlo Petra Bezruče. V Divoké kachně vytvořil postavu Hjalmara Ekdala, v Limonádě šéfa zločinecké bandy Leopolda a objevil se také v dramatizaci Orwellova románu 1984. Ve ztvárnění jedné z hlavních postav – Vladimíra Vaška – v inscenaci Bezruč?! mu zabránilo zranění. Pochází ze Zlína, působil v Západočeském divadle v Chebu a od roku 2008 ho můžete vídat v Ostravě u „Bezručů“.

Zdá se, že filmová tvorba se pro divadlo stává čím dál větší inspirací. Zvláštní pozornosti se těší obzvláště skandinávští filmaři. Vedle Bergmana, který koneckonců s divadlem sám výrazně obcoval, objevil se na našich scénách též Fin Kaurismäki (Muž bez minulosti v Dejvickém divadle) a nejednou též dánský psychotik Lars von Trier. Právě od něho převzal režisér Jiří Honzírek pro brněnské HaDivadlo provokativní společenskou sondu Idioti.