Od brněnského Městského divadla člověk očekává spíše kousky snáze stravitelné. Zpráva o tom, že jako první letošní premiéru nachystalo hru zlého muže rakouské dramatiky Thomase Bernharda, vzbudila proto mlsné očekávání. Jeho tvorba má totiž do odpočinkové pořádně daleko. Vydat se s Bernhardem do vratkého světa moderního (anti)dramatu, kde jsou tradiční divadelní postupy přísně zakázány a hlavním heslem se stává všeobecná provokace, to je velmi sympatická odvaha při obohacování repertoáru.

Mám rád ten pocit, který se mě zmocňuje na začátku každého roku. To očekávání z následujících 365 dnů je vzrušující, protože se v něm mísí něco s vlastnostmi „těšit se“ a něco, co by se dalo olepit cedulkou „obávat se“. Ale já jsem v tomhle směru spíš optimista, takže pokaždé na prahu nového roku s napětím očekávám, jak bude znít „další skvělá deska nové periody“, a dlouhodobá praxe mi našeptává, že minimálně jedna skutečně výborná za ten rok vznikne.

Vítejte na špinavém předměstí, přímo uprostřed komplikovaného procesu přerodu dítěte v dospělou bytost… už zase! Snímek Fish tank režisérky Andrey Arnold, jedna z vlajkových lodí letošní filmové flotily Projektu 100, nás skutečně na první pohled zve na dobře známá stará místa. Na území, kdysi už sugestivně dobývaná nejen Kenem Loachem, jehož vliv bývá v souvislostí s tvorbou režisérky Arnold zmiňován nejčastěji, ale i Robertem Bressonem, Larry Clarkem či Gusem van Santem, ze zjevných inspirací samozřejmě nelze nezmínit ani Truffautovo opus magnum Nikdo mne nemá rád.

Někteří z vás možná znají Jana Sterna jako autora skvělých fejetonů v Novém prostoru. Kdo by se ale nechal nalákat svůdnou obálkou a hledal by vtipné tlachání, bude zklamaný. I když ne úplně. Po vzoru francouzských myslitelů se Stern pouští na pole odborné esejistické tvorby a všem esejům zařazeným do Mystiky Západu jsou společné nejen spekulace propojující sociologii s psychologií, ale i zcela neakademický jazyk a autor, který pro vtip nejde daleko. Ale nejedná se o lehké čtení…

Ráda kreslí. Vystačí jen s perem, tuší a papírem. Vytváří svůj imaginativní prostor obohacený liniemi a černými skvrnami. Vznikají časové záznamy – prvotní, čisté a ničím nezatížené. Fenomenální kreslířka zaobírající se meditací a hudbou, jež je pro ni důležitá. Taková je Inge Kosková ve svých kresbách.

Večeru iShorts s titulem FAMU vs. FAMO II. v Biu Oko jsem se zúčastnil v podstatě náhodou. Stejně jako já měla i celá akce v Oku premiéru, neboť dříve projekce probíhaly ve Slovanském domě. Den před pořádáním jsem narazil na pár plakátů, tak jsem se rozhodl, že pro jednou zanevřu na „klasické“ filmy v „klasických“ kinech. Žádné dlouhodobé přípravy, žádná přehnaná očekávání, žádné zjišťování podrobností o celé akci, jen chuť příjemně utratit čas i peníze. Případně jakkoli utratit čas a peníze.

Možná nejste vděčným divákem všech těch úspěšných inscenací, kam se hrnou všichni vaši přátelé. Možná se s nimi hádáte o kvalitách toho a toho kusu. Proč je tomu tak? Možná patříte k nám, k milovníkům prázdných hledišť. Ano, je nás víc, divíte se? V této postmoderní a lidmi přecpané společnosti je přece velmi přirozené chtít být i na veřejných místech sám. Pokud nikdo nepřijde do kina, tak si promítač může film z dlouhé chvíle promítnout a odejít na kafe, nechat ho běžet v prázdném sále, bude to mít asi takový efekt jako obraz visící v zavřené galerii, tudíž žádný.