Je zažitým, i když nepsaným pravidlem, že úkol pečovat o českou dramatickou klasiku připadá zejména velkým kamenným – tedy převážně národním – divadlům. Panuje široce vžité přesvědčení, že by právě tyto scény – když už nikdo jiný – měly udržovat povědomí o nejvýznamnějších dílech domácí provenience tím, že je budou systematicky zařazovat do svého repertoáru a inscenovat víceméně tradičním, nekontroverzním způsobem. Není přece radno dráždit zasloužilé předplatitele, kteří tvoří gró návštěvníků monumentálních sálů, zbytečně avantgardními výstřelky.

V premiérovém vydání hudebních novinek pro rok 2010 přinášíme tři zajímavé pozvánky na koncerty, které můžete v průběhu měsíce ledna navštívit. Všechny tři akce se konají v pražském Paláci Akropolis a vybrat si můžete romskou skupinu z bukurešťských ghett, saharské kočovníky či mladého německého tvůrce, který přiveze ambientní hudbu.

Modrovousem je ve své podstatě každý. To jeho vtělení, jež nás v proslulém Vonnegutově díle rezignovaně provází svou minulostí, se podobá flagelantskému morousovi, který zřetězením potrefených okolností dojde určitého (ne zcela žádoucího) prozření. Někdy stačí letmé nahlédnutí klíčovou dírkou do třinácté komnaty k osvícení, zatímco jindy takové mrknutí zapříčiní, že jsme po zbytek života vláčeni na kolenou marastem výčitek a následků.

Režisér Arnošt Godflam uvádí na scénu divadla Reduta první české provedení pěti Bernhardových aktovek nazvaných souhrnně Německý oběd. Potýká se zde s tématem nacionalizmu ukrytým v obrazech ze života německé a rakouské společnosti. Inscenace by možná nevyznívala tak naprázdno, kdyby její tvůrci nezvýraznili pouze kabaretní stránku her, ale pokusili se vystihnout také Bernhardův kritický záměr a sžíravý sarkazmus.

Rozhodnout se pro tři alba roku 2009 není nijak jednoduché. Navíc je jasné, že můj výběr se nebude líbit ostatním a naopak. Každý máme jiný hudební vkus a to je dobře. Dovedete si představit, kdyby tomu tak nebylo? Rozhodla jsem se, že můj výběr nebude obsahovat alba, která se mi v roce 2009 nejvíce líbila, ale spíš ta, která na mě nějakým pozitivním způsobem zapůsobila.

Po několika posledních filmech se snižující se kvalitou natočil Jan Hřebejk své možná nejzajímavější a umělecky i výpovědní hodnotou nejzásadnější dílo. Jako obvykle natáčel podle scénáře Petra Jarchovského, jehož dílo vyhrálo minulý rok hlavní cenu Sazky za nejlepší nerealizovaný scénář a kterým potvrdil svou pozici prvotřídního autora. Jak už to u dvojice Hřebejk – Jarchovský bývá, děj se točí kolem celého souboru postav.

Vzpomenout dvoustého výročí vydání knihy filozofa Georgea Wilhelma Friedricha Hegela s názvem Fenomenologie ducha by se mohlo jevit jako užitečné. Na první pohled snad. Ačkoli je kniha určena těm, kdo se chtějí poučit, těžko říci, zdali se snaha nemine účinkem. Je totiž důkazem smutného pravidla, že ti, kteří o Fenomenologii ducha nic nevědí, činí tak proto, že se jim nepodařilo o knize nic dozvědět i přes její dvousetletou existenci.