Společnost Člověk v tísni a lidskoprávní festival Jeden svět chystají nový projekt Dějiny, film a lidská práva, který si klade za cíl posílit výuku lidskoprávní problematiky prostřednictvím dokumentárního filmu a její zavedení do vysokoškolských osnov. Projekt je zaměřen především na studenty posledních ročníků magisterských studií a doktorandy působící na katedrách práva, historie, mezinárodních vztahů a jiných společenskovědních oborů. Součástí letošního projektu bude týdenní seminář na konci listopadu, jehož výstupem by měla být podoba konkrétních filmových seminářů pro nadcházející letní semestr.

Letní filmová škola 2009 – jubilejní ročník podle pořadového čísla, druhý ročník po „reinkarnaci“ festivalu spojené s odchodem Jiřího Králíka. Do Uherského Hradiště se také letos na přelomu července a srpna sjeli vedoucí filmových klubů, vysokoškolští pedagogové, studenti oborů více či méně souvisejících s kinematografií a samozřejmě také diváci filmově-vzdělávacími zkušenostmi nepolíbení, pro něž není „filmovka“ povinností, ale příjemnou zábavou a šancí v nemnoha dnech zhlédnout mnoho filmů.

Dřevěná mysl, coby název knihy autora, který má nejlepší za sebou, by mohl znít jako jakési postěžování. „Už mi to tak nemyslí, a tudíž ani nepíše,“ zdálo by se, že chtěl Vaculík říct. Naštěstí je to skutečně jen zdání. Jednak jsou to slova, kterými Vaculík uzavřel svou předchozí knihu fejetonů, jednak je v tom jisté poselství: Dřevo je živé. Jde to říct i lakonicky. Prostě své texty vymýšlel při zimním sekání větví, kdy každý odseknutý klacík připodobňuje ke stejně tak odlétající myšlence.

Ve street artu je něco jako Obama v politice. Profláklý, populární, směle chrlící myšlenky, které se nemohou nikomu normálnímu protivit. Chrlí o válce, chrlí pro mír, chrlí o drobných absurditách, lásce, válce, míru, míru a válce. A činí to s až dech beroucí přímočarostí a jednoduchostí. Je jako přestárlý hipík, který se zapomněl v období květin a volné lásky. I když někomu může mezi street artery připadat trochu jako pop, je to dobrý pop. Řemeslně vytvarovaný k dokonalosti, trademarkový, nezaměnitelný, s jasnou myšlenkou, často v plačtivém povzdechu ukazující na lidskou hloupost.

Po kritiky ceněném, možná až přeceněném dramatu Pravidla hry vstoupil dokumentarista Robert Sedláček do kin se svým druhým celovečerním hraným filmem Muži v říji, který je, na rozdíl od jeho pochmurnějšího debutu, koncipován na bázi vesnické komedie. Leč stejně jako u svého prvního filmu Sedláček jen mnoho sliboval a mnoho nesplnil.

Kralovéhradecké Jiráskovy sady o víkendu 11. a 12. září ožily „novou divadelní krví“, jak nezávislé umělce přezdívá sdružení Nová síť. Sdružení iniciovalo vznik celorepublikového festivalu Velká inventura, zaměřeného na divadelní umělce, kteří tvoří mimo zavedená repertoárová divadla. S Velkou inventurou se můžete setkat v dalších městěch. I sama hradecká Velká inventura putuje, a tak se do Jiráskových sadů přesunula z příměstského Šrámkova statku.

Nedávná pompézní premiéra (nejen) produkčně problematického filmového projektu Jánošík: Pravdivá historie, režírovaného rodinným tandemem Agniezska Holland – Kasia Adamik, logicky vyvolává intenzivní reminiscence na předešlé filmové adaptace jánošíkovského mýtu. Jaká je tedy filmová minulost legendární zbojnické ikony z Terchové? Následující článek lze chápat jako stručný bedekr po osudech nejslavnější hoodovské variace ve středoevropském kontextu na filmových plátnech i televizních obrazovkách.