Dřevěná mysl, coby název knihy autora, který má nejlepší za sebou, by mohl znít jako jakési postěžování. „Už mi to tak nemyslí, a tudíž ani nepíše,“ zdálo by se, že chtěl Vaculík říct. Naštěstí je to skutečně jen zdání. Jednak jsou to slova, kterými Vaculík uzavřel svou předchozí knihu fejetonů, jednak je v tom jisté poselství: Dřevo je živé. Jde to říct i lakonicky. Prostě své texty vymýšlel při zimním sekání větví, kdy každý odseknutý klacík připodobňuje ke stejně tak odlétající myšlence.

Ve street artu je něco jako Obama v politice. Profláklý, populární, směle chrlící myšlenky, které se nemohou nikomu normálnímu protivit. Chrlí o válce, chrlí pro mír, chrlí o drobných absurditách, lásce, válce, míru, míru a válce. A činí to s až dech beroucí přímočarostí a jednoduchostí. Je jako přestárlý hipík, který se zapomněl v období květin a volné lásky. I když někomu může mezi street artery připadat trochu jako pop, je to dobrý pop. Řemeslně vytvarovaný k dokonalosti, trademarkový, nezaměnitelný, s jasnou myšlenkou, často v plačtivém povzdechu ukazující na lidskou hloupost.

Po kritiky ceněném, možná až přeceněném dramatu Pravidla hry vstoupil dokumentarista Robert Sedláček do kin se svým druhým celovečerním hraným filmem Muži v říji, který je, na rozdíl od jeho pochmurnějšího debutu, koncipován na bázi vesnické komedie. Leč stejně jako u svého prvního filmu Sedláček jen mnoho sliboval a mnoho nesplnil.

Kralovéhradecké Jiráskovy sady o víkendu 11. a 12. září ožily „novou divadelní krví“, jak nezávislé umělce přezdívá sdružení Nová síť. Sdružení iniciovalo vznik celorepublikového festivalu Velká inventura, zaměřeného na divadelní umělce, kteří tvoří mimo zavedená repertoárová divadla. S Velkou inventurou se můžete setkat v dalších městěch. I sama hradecká Velká inventura putuje, a tak se do Jiráskových sadů přesunula z příměstského Šrámkova statku.

Nedávná pompézní premiéra (nejen) produkčně problematického filmového projektu Jánošík: Pravdivá historie, režírovaného rodinným tandemem Agniezska Holland – Kasia Adamik, logicky vyvolává intenzivní reminiscence na předešlé filmové adaptace jánošíkovského mýtu. Jaká je tedy filmová minulost legendární zbojnické ikony z Terchové? Následující článek lze chápat jako stručný bedekr po osudech nejslavnější hoodovské variace ve středoevropském kontextu na filmových plátnech i televizních obrazovkách.

Rytíři novodobého alternativního rocku se smilovali nad svými fanoušky a přinesli novou, všemi očekávanou a vytouženou desku The Resistance. Mohou prosit, třískat do kláves, párat struny a zpívat do posledního dechu, ale mistrovské dílo z ní nikdy nebude.

Co je Evropa? Čí je a kdo ji utváří? Je možné či nasnadě, že jsme to i my? Co nás spojuje? A kdo vyměřuje hranice našeho světa? Centrum současného umění dumá. Hostí výstavu, za kterou se zvolna trousí hloučky filozofujících otazníků. Čtyřicet různých umělců dostalo prostor, aby se prostřednictvím svých děl pokusili vyjádřit, co pro ně Evropa znamená. Čtyřicet umělců přirozeně čítá čtyřicet vlastních definic. Introspektivní výstava Moje Evropa, která možné odpovědi loví sama v sobě, je osobitou výpovědí o stavu společenství, jehož oficiální mluvou tentokrát nemá být jazyk diplomatů, vyslanců a politiků, nýbrž jazyk umění.