Letošní ročník Next wave/Příští vlny se stal minulostí, a tak vám jako malé ohlédnutí připomenu jedno ze sobotních představení, které patřilo mezi ty nejlepší kousky celého divadelního maratonu. Mám na mysli vystoupení Svět odsouzencův v podání Spitfire Company, což je spolek vytvářející plastické divadlo. Tento neobvyklý pojem v sobě skrývá syntézu pohybového, činoherního i mimického divadla. Jejich začátky jsou spojeny s experimentálním prostorem Roxy/NoD, nyní je však můžeme vidět i v paláci Akropolis.

Donedávna bylo o Ekotechnickém muzeu v Bubenči slyšet hodně chvály. V jeho prostorách se konaly kulturní akce využívající specifikum staré industriální architektury. Na Niklovu výstavu Labyrint světla přicházely davy. Říkalo se, že se tam cosi zajímavého děje. Jenže od 12. října je najednou všechno jinak.

Celých 208 minut trvá audio nahrávka dramatizace slavného románu Miláček od Guy de Maupassanta, kterou v tomto roce vydalo nakladatelství Českého rozhlasu Radioservis. Mohlo by se zdát nekonečně, nepřečkatelně a nemožně dlouhých 208 minut, není tomu ale tak. Miláček se povedl, dobře se poslouchá, poutavá dramatizace má gradaci i spád, herci odvedli suverénně přesvědčivé výkony a nevtíravá hudba domalovává atmosféru Paříže na konci 19. století. Milovník audio knih se zatetelí radostí, znalec současné české politické scény zrudne přetlakem negativních emocí. Za těch 124 let se totiž nic moc nezměnilo.

Hned dva filmy z nabídky říjnových premiér v českých kinech pojednávají o bojích mezi irskými katolíky a protestanty, které spolu vedou radikálové z obou křesťanských církví. A u prvního z nich, filmu Hlad, je s podivem, že se o něm v českých médiích nepíše víc. Film je totiž považován za jeden z nejsilnějších britských režijních debutů poslední doby a posbíral celou řadu ocenění, z nichž asi nejhodnotnější je cena za kameru na loňském festivalu v Cannes.

Zavřete oči a napněte uši. Helgi Thorgils Fridjónsson vám poví příběh o zemi, kde burácí ohnivé sopky, kde bouřlivé gejzíry pějí sonáty o tichu, o zemi, kde chladné ledovce tiše dýchají. Rybí šepot vábí rybáře. Lišejníky velebí nebetyčné pahorky, o jejichž nedosažitelnosti ptáci sní. Vítejte na Islandu, v zemi středověkých ság…

Zavzpomínejme si s tímto kultovním snímkem na nedávno zemřelého Patricka Swayzeho. Hříšný tanec je dnes už klasikou žánru romantických filmů a doslova celé generace žen a dívek z něj téměř slovo od slova dokáží citovat. Role v něm je jedním z vrcholů Swayzeho kariéry – za své ztvárnění postavy Johnnyho byl dokonce nominován na Zlatý globus.

Scoutům alternativně-divadelního festivalu Příští Vlna/Next Wave padl do oka mladý slovenský režisér Ján Mikuš, toho času student režie na JAMU, a tak ho pozvali na letošní ročník, aby představil svoje autorské představení Werther Werther. I Mikuš nelenil, dorazil a Werthera zahrál. Za to se mu dostalo ocenění za objev roku 2009.