„Čím jsi ty, čím jsem já. To jsou otázky, které mne neustále trýzní a pronásledují a nejspíš také hrají nějakou úlohu v mém umění“.

V Museu Kampa je stále ještě k vidění výstava německého expresionistického výtvarníka Maxe Beckmanna. S Beckmannovými obrazy se Pražané mohou setkat v českých galerijních prostorách vůbec poprvé. Nemalou zásluhu na Beckmannově premiéře má právě zmíněné Museum Kampa, které dosáhlo zapůjčení Beckmannových děl z Hamburger Kunsthalle výměnou za půjčku obrazů Františka Kupky. Díla, která jsou na výstavě zastoupena, se řadí zejména do dekády mezi dvacátými a třicátými lety dvacátého století.

Drásající zvuk ostrých kytar, zrychlující se tep, rozskočená hlava a neurvalý řvoucí zpěv. Tak toho přesně se na nové desce nedočkáme. Arctic Monkeys vsadili na jinou kartu a přinášejí melancholičtější rytmy jak z filmu šedesátých let. Nádech tajemnosti, dekadence a pomalejších rytmů má opravdu zcela jiný účinek než dvě předchozí desky. Ale i tak má Humbuk své místo v předních příčkách britských hitparád.

V úterý vysílá Vltava rozhlasovou verzi experimentální tragikomedie Daniila Charmse Alžběta Bam. Začátek je ve 21.30 v rámci Klubu rozhlasové hry. Ve čtvrtek pak Vltava připravila až na 22. hodinu dvě mikrohry Arkadije Averčenka. Tak pozdě proto, že ve 20 hodin budou vltavské vlny patřit přímému přenosu koncertu festivalu Dvořákova Praha. Ve stejném čase se přímý přenos vysílá také v pondělí a záznam ve středu. Protože trocha poezie nikoho nezabije, nebude od věci poslechnout si v sobotu v 17.45 pořad Sladké je žít s verši Lawrence Ferlinghettiho a ve 22.45 Svět poezie s výběrem z deníků básníka, překladatele a esejisty Jana Zábrany. A protože se bude hrát reprezentační fotbal, připravil Radiožurnál přímý přenos celého kvalifikačního utkání na mistrovství světa Slovensko – Česko. V neděli se už rozloučíme s panem Kaplanem, který má stále třídu rád, a také si poslechneme Žebráckou operu Johna Gaye. Vysílá ji Praha ve 20.05.

Betlém Matyáše Bernarda Brauna ukrytý v lese nedaleko kukského zámku je oblíbeným výletním cílem mnoha turistů. Na podzim roku 2008 přibyl do jeho blízkosti soubor patnácti monumentálních soch, které mají ambici stát se nejen dalším turistickým lákadlem, ale i typem novodobého pojetí křížové cesty.

Ve svém třetím díle Dan Brown neponechal nic náhodě. Od samého začátku knihy se rozhodl, že bude čtenáře jen ohromovat. Že ho ke knize doslova přibije a nepustí, dokud nevydechne úžasem nad poslední stránkou. Zahrnuje čtenáře přesně tím, po čem touží, valí na něj záplavu detailů z prostředí tajných služeb, NASA a Bílého domu, nabízí mu ohromné množství techniky kosmického věku, že i James Bond jen tiše závidí. A čtenář hltá. Dlužno dodat, že řeč je o čtenáři braku.

Typický Stanislavský! Spíš jako biomechanika. Možná taky trochu brechtovské to bylo. Taky se občas zaklínáte Stanislavským a Mejercholdem? Používáte slova Michail Čechov? Z toho, co nám docent Jakub Korčák na DAMU vyprávěl a z reportáže ze semináře docenta Aleše Bergmana, pedagoga JAMU, jsme vyrozuměly, že se oba hlásí k odkazu velikánů ruské moderní klasiky, že na ně dokonce v přímé linii navazují. Chtěly jsme si to ujasnit. Sešli jsme se v půl druhé ráno v Čapkáči. Docenti byli velice milí, ochotní a prý tak unavení, že už s námi ani nechtěli nic pít.

Na začátku stál mediálně výživný skutečný příběh série nemocničních vražd. V roce 2006 podával Petr Zelenka pacientům anesteziologicko-resuscitačního oddělení havlíčkobrodské nemocnice lék na ředění krve. Následovalo odhalení a odsouzení k doživotí. Zelenkovým příběhem se volně inspiroval Dan Svátek a společně se Slovákem Miroslavem Skačánim (autorem předlohy) napsal a natočil o nemocničním vrahovi film.