Dům U Kamenného zvonu vystavuje retrospektivu významného českého výtvarného umělce Jiřího Anderleho. Pro expozici, výjimečnou svým rozsahem, obsahem, dosahem i přesahem, vybral autor výstavy Richard Drury z tvorby Jiřího Anderleho díla od roku 1959 po současnost. V grafice, obrazech a plastikách vynáší výstava na světlo Batrachomyomachii, žabomyší války, dramata, absurdity života, historie, lidské paměti, a s ironií a trochou hořkosti pozoruje také současnost.

Čierny Balog a okolní Horehroní už po staletí každého ovlivňují svou magičností. Všudypřítomné temné lesy, hluboká údolí a vysoké kopce, drsná příroda, nepřístupný terén a dřevorubecká tradice působí na lidi zvláštní silou. Slovenský spisovatel českého původu Petr Jilemnický o zdejší krajině v roce 1946 napsal: „Tady člověk cítí, co je to naše odvěká touha po svobodě a odhodlání bít se za ni v boji na život a na smrt.“ Tahle slova sice vznikla v době Slovenského národního povstání, ale přesně vystihují nekončící „problém“ Černého Balogu. Touha po svobodě se tady zvětšuje někdy až do obludných rozměrů. Kam to až může vést, zobrazil slovenský režisér Vladimír Balko ve svém novém filmu Pokoj v duši (2009), který se dostal i do letošní Soutěžní sekce MFF Karlovy Vary.

V první části festivalového cyklu s názvem České hrady dobývala převážně punkrocková muzika tentokrát dvojici hradů Točník – Žebrák. V pátek 10. července večer pronikla za hradby Točníku a po celou sobotu se její tóny i hvízdot správně nažhaveného publika ozývaly z podhradí Žebráku. Sjelo se tam víc než tucet kapel z celé republiky. Jaká byla nálada na festivalu a jaký dojem z kapel jsme si odnesli my, „Nekulturní“ návštěvníci?

Jen den po příjezdu Johna Malkoviche – filmové hvězdy první velikosti – přijel další, neméně slavný herec Antonio Banderas. A to teprve zavládlo davové šílenství, nejen mezi řadovými návštěvníky festivalu. Obrovský zájem novinářů ho čekal na čtvrteční (9. 7.) tiskové konferenci a po ní řada žadatelů o rozhovor. Sběratelé autogramů se pohybovali všude tam, kde se měl Banderas objevit. Ostatně stejně jako v případě Johna Malkoviche.

Dramaturgický plán inscenací na sezonu 2008/2009 v Divadle Petra Bezruče uzavřela premiéra původní hry Ivana Motýla a Jana Balabána nazvané Bezruč?! Na osobnost slezského barda Petra Bezruče nahlížela z perspektivy obecně lidské, historicky objektivní i legendárně romantizující. Hlediska se organicky slévala a formovala mozaiku inspirovanou básníkovým životem i dílem.

Skupina In Extremo pochází z Německa a je na scéně přes deset let. Její styl se dá nazvat folkmetalem, ale já se spíš přikláním k označení folkrock. Ani to vám mnoho neřekne, pokud si je osobně neposlechnete. In Extremo jsou sedmičlenná skupina, která ve svých vystoupeních nápaditě kombinuje středověké nástroje s rychlou rockovou hudbou elektrických kytar. A zní to opravdu dobře. Jazyk, kterým zpívají, není jen němčina, ale také latina, francouzština, angličtina nebo staré již nepoužívané jazyky.

Při uvedení Tanečníka seshora, filmu z roku 2002, Malkovich oslovil publikum s tím, že neví, jestli k filmu má vůbec něco říkat. Domníval se, že jeho film již hodně lidí vidělo. Proto se zeptal, kolik takových v sále sedí. Ruku zvedli však pouze tři lidé. Nato se vtipně zeptal ještě jednou: „A kolik z vás vidělo Transformers?“ Zvednutých rukou bylo tentokrát podstatně více.