Po delší době přinášíme příspěvek do rubriky videoklipový speciál. Pro tento díl jsme si zvolili klipovou tvorbu Michaela Jacksona. Původní podnět k tomu přímo vybízel: Jackson se chystal ke svému comebacku v podobě několika koncertů. Zatímco se blížily jejich termíny, stupňoval se i zájem o něj, (nejen) hudební servery se předháněly v aktuálnosti a pikantnosti informací. Osud (nebo cokoli jiného) však rozhodl jinak. Nechceme se znovu prohrabávat detaily jeho života. Chceme jen ukázat to, v čem byl Michael Jackson fenomenální a prorocký.

Na hranicích umění, politologie a sociologie, v území nikoho a zároveň všech, se pohybují díla vystavená v těchto dnech v Galerii Hlavního města Prahy v rámci ambiciózního výstavního projektu Monument transformace. Po tématu s téměř bezbřehými prostorovými možnostmi – s nedohlédnutelnou šířkou, hloubkou i délkou – se kurátoři výstavy Vít Havránek a Zbyněk Baladrán pohybují s lehkomyslností, která vyvolává obdiv i pochybnosti. Kořeny souvislostí se od hlízy obecného konceptu rozrůstají do všech světových kontinentů, zasahují do celé řady přelomových epoch moderních dějin a propojují nepřeberné množství uměleckých i neuměleckých postupů. Může takový propletenec divák rozplést a pochopit? A je rozplétání v tomto případě vůbec podstatné?

Velkou hvězdou letošního karlovarského filmového festivalu byl americký herec John Malkovich. V Karlových Varech pobyl na hvězdu takového formátu až nezvykle dlouho. Jiní obvykle přijedou jen uvést film, podat několik rozhovorů a opět zmizí. Malkovich však ve Varech strávil celé čtyři dny. Přijel ve středu 8. července a odjel až v neděli 12. července ráno. Přitom do České republiky přijel již v úterý – a to vlakem.

Americké autorce Rachel Resnickové nelze upřít jedno – nebojí se jít s vlastní kůží na trh. V autobiografické knize Závislá na lásce líčí čtenáři svůj nepříliš šťastný životní příběh, který zaujme v první řadě svou otevřeností. Resnicková se v něm nestydí vyznívat jako naivní, manipulovatelná i fanaticky až patologicky milující žena, čímž ve výsledku dosahuje toho, že čtenář – nebo spíše čtenářka, lépe řečeno – pomine formální nedostatky textu, aby si dočetl/a, jak ona životní jízda končí.

Dům U Kamenného zvonu vystavuje retrospektivu významného českého výtvarného umělce Jiřího Anderleho. Pro expozici, výjimečnou svým rozsahem, obsahem, dosahem i přesahem, vybral autor výstavy Richard Drury z tvorby Jiřího Anderleho díla od roku 1959 po současnost. V grafice, obrazech a plastikách vynáší výstava na světlo Batrachomyomachii, žabomyší války, dramata, absurdity života, historie, lidské paměti, a s ironií a trochou hořkosti pozoruje také současnost.

Čierny Balog a okolní Horehroní už po staletí každého ovlivňují svou magičností. Všudypřítomné temné lesy, hluboká údolí a vysoké kopce, drsná příroda, nepřístupný terén a dřevorubecká tradice působí na lidi zvláštní silou. Slovenský spisovatel českého původu Petr Jilemnický o zdejší krajině v roce 1946 napsal: „Tady člověk cítí, co je to naše odvěká touha po svobodě a odhodlání bít se za ni v boji na život a na smrt.“ Tahle slova sice vznikla v době Slovenského národního povstání, ale přesně vystihují nekončící „problém“ Černého Balogu. Touha po svobodě se tady zvětšuje někdy až do obludných rozměrů. Kam to až může vést, zobrazil slovenský režisér Vladimír Balko ve svém novém filmu Pokoj v duši (2009), který se dostal i do letošní Soutěžní sekce MFF Karlovy Vary.

V první části festivalového cyklu s názvem České hrady dobývala převážně punkrocková muzika tentokrát dvojici hradů Točník – Žebrák. V pátek 10. července večer pronikla za hradby Točníku a po celou sobotu se její tóny i hvízdot správně nažhaveného publika ozývaly z podhradí Žebráku. Sjelo se tam víc než tucet kapel z celé republiky. Jaká byla nálada na festivalu a jaký dojem z kapel jsme si odnesli my, „Nekulturní“ návštěvníci?