Největším zážitkem posledního dne byla kromě Sopránu ze slapské přehrady A studia Rubín (o něm píše Marek Lollok) komentovaná prohlídka Dolu Hlubina, který získal v roce 2002 status národní kulturní památky. Jeho správce – státní podnik Diamo usiluje o zanesení do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Doba, kdy Ostrava žila v zajetí industriální doby, je už nenávratně pryč a dnes se pro průmyslové objekty hledá nové využití.

Nabitý festivalový program v sobě skrýval jistá nebezpečí – současně probíhalo několik produkcí a bylo na divákovi, kterým dal přednost a případně na kterých setrval. Stál jsem o to, dokoukat i druhou polovinu představení v Divadle Petra Bezruče s názvem 1984, jenže to už v dole Hlubina dohrálo Divadlo Na zábradlí Pískoviště, a herci Národního divadla moravskoslezského Vladimír Polák a Petr Sýkora se s Vendulou Novákovou (pod společnou značkou PaS de Theatre) chystali zahrát svůj deset let starý dramatický kus Dva pod balkonem ve Veroně aneb Cyrano, Hamlet a Julie.

V prostorách bývalé kanalizační čistírny v Praze Bubenči se koná další interaktivní výstava projektu Orbis Pictus, Labyrint světla. Koncept exhibice volně inspirované myšlenkami Jana Amose Komenského vytvořili Petr Nikl a Ondřej Smeykal. Své objekty zde vystavuje také například Dan Hanzlík, Jiří Konvrzek, Ueli Seiler, Zdeněk Šmíd nebo Quido Sen.

Sobotní hudební „klání“ na hradbách Vyšehradu proběhlo v příjemně komorní, avšak lehce deštivé atmosféře. Židovské rytmy orchestru Šarbilach doprovázené bubnováním dešťových kapek na paraplata obecenstva vystřídalo vystoupení kapel Akáty s Jitkou Vrbovou a Standou Chmelíkem, Celula z New Yorku v čele s trumpetistou Laco Deczim a The Tap Tap Orchestra, skupiny složené ze studentů Jedličkova ústavu. Slaňování vozíčkářů, které probíhalo nad hlavami účastníků koncertu celé odpoledne, bralo mnohým divákům dech.

V recenzi na novou novelu Jáchyma Topola, Chladnou zemí, na serveru Aktuálně.cz píše Lukáš Novosad, že je rozdělena do dvou „dějových bloků“ a že její autor je „spisovatel bez úcty k faktům“ a jeho „lajdáctví“ je až udivující. Ve skutečnosti je udivující především literárněvědná neznalost a s prominutím hlupáctví kvazirecenzenta. Novela Chladnou zemí je zajímavá především složitostí determinace jedince prostředím a sdílenou pamětí.

Do ostravského festivalového mlýna přispělo pražské A studio Rubín hrou svého uměleckého šéfa Petra Kolečka. Ten v ní opět prokázal svou schopnost poeticky zachytit některé stránky nepříliš poetické mladé generace.

Klára je krásná a má kluka Luca. Luca je Ital a strašně žárlí. Najme si detektiva, co má sledovat Kláru. Potud zápletka filmové adaptace stejnojmenné Vieweghovy knihy. Příběh natočil italský štáb s italsko-česko-skotským hereckým obsazením na území Prahy s jedním odskokem do Benátek. V kulise jazzové hudby se soukromé očko vydává po stopách mladičké studentky architektury, která možná zahýbá, nebo možná nezahýbá svému snoubenci. Do toho si detektiv stíhá řešit svůj soukromý život s krásnou manželkou a svůdnou kolegyní.