Děti po celém světě hrají hru, které říkají Ráj. Celý vtip hry spočívá v tom, že děti stojí v kruhu, jedno z nich je uprostřed kruhu, obchází své kamarády a ptá se jich: „Je tady ráj?“ Děti však vždycky odpovídají: „Kdepak, musíš se zeptat jinde.“ Mario Vargas Llosa si vypůjčil název této dětské hry pro svůj román. Jeho hrdinové také hledají ráj. Ale nenajdou ho, protože ráj je vždycky až za rohem.

Červenec se z pohledu tuzemských filmových fandů dá bezesporu považovat za svátek. Probíhá festival v Karlových Varech a začíná čas dovolených, během nichž se dají nakoukat snímky, na které zatím nebyl čas. A nutno říci, že na dnešní DVD sestavu se rozhodně vyplatí si nějaký ten čas vyhradit.

Nigredo je latinský název pro přechod do černoty, tmy, zčernání a také čerstvý název pro dlouho očekávanou čistě sólovou desku Daniela Landy. Roční odmlka byla způsobená muzikálovou tvorbou, koncertováním, ale také nehodou, která ho potkala na rallye. Všechny tyto informace vám budou sděleny při poslechu první písničky s výmluvným názvem Prolog. Za folkového pobrnkávání kytary vám Landa připomene, bohužel někdy trošku kostrbatě, co je to Messerschmitt, popřípadě poradí kritikům, jak mají na toto album reagovat. Písnička vám na rtech vykouzlí úsměv, který ale příliš dlouho nevydrží.

Takřka rok po svém vzniku a po těsně prohrané oscarové bitvě přichází do českých kin snímek Darrena Aronofskyho The Wrestler. Film o úpadku bývalé wrestlingové legendy se symbolicky stal comebackem bývalé herecké legendy alias sex idolu osmdesátých let. Mickey Rourke se z kocoviny nepodařených plastik, alkoholové závislosti a špatných filmových roliček probudil do své životní role.

Čtyřiapadesátiletá domovnice Renée Michel je navenek zanedbaná, neupravená a před ostatními tají své intelektuální záliby ve filozofii a literatuře. Paloma je nadmíru inteligentní dvanáctiletá dívka, která je rozhodnutá 16. června spáchat sebevraždu. Kakuro Ozu je Japonec, který se právě přistěhoval do domu na ulici Grenelle č. 7. Jeden dům, tři zajímavé postavy. Komorní dvouhlasé drama o hledání jediného důvodu proč žít.

Agnieszka Katarzyna Kozyra (nar. 1963) patří v současnosti mezi nejznámější polské umělkyně. Ačkoliv její rané práce vyvolávaly ve společnosti ostré polemiky, nyní je už její dílo přijímáno, a to nejen na domácí výtvarné scéně, spíše jako „klasika“ než drzá provokace. Ve svých mnohdy kontroverzních performancích, videích a instalacích se zaměřuje především na naléhavá a aktuální sociální témata i tabu, dotýkající se otázek genderu, stárnutí, nemoci, smrti i víry. Její konceptuální projev bývá proto mnohdy označován jako „kritické umění“.

Experimenty mi nevadí, naopak – není nad to, když někdo dokáže odvážně a promyšleně zčeřit hladinu českého divadelního rybníčku. Na druhou stranu ale musím uznat, že člověku udělá radost i to, když mu je jako divákovi naservírován kousek ve své podstatě klasický, stylově čistý a bohatý na prvky, jež ten který žánr vyžaduje.