Ještě se vrátíme k Josephu Haydnovi. Od pondělí 1. června totiž bude každá vltavská Pauza, což je hudební pořad ve všední den od 16.30, patřit jedné ze 104 Haydnových symfonií. Vltava nabídne také tři záznamy z Pražského jara a stanice ČRo D-dur se v sobotu vylodí na spřátelené Vltavě. Čekají nás také volby do Evropského parlamentu. Výsledky se ale dozvíme až v neděli po 22. hodině. V té chvíli začne na Radiožurnálu Volební studio. Z rozhlasových inscenací stojí za připomenutí Anna Kareninová Lva Nikolajeviče Tolstoje v neděli večer na Praze nebo třeba Bílá velryba v sobotu ve 13 hodin také na Praze. Ani rozhlasová úprava hry Pavla Kohouta Válka ve třetím poschodí ve čtvrtek ve 20 hodin na Vltavě by neměla ujít posluchačské pozornosti.

Bratislavská VŠMU se v rámci studentského festivalu Zlomvaz představila mimo jiné i s inscenací hry Williama Shakespeara Oko za oko. Anotace lákala na inscenaci kombinující prvky renesance a současného divadla, shakespearovský verš spojený s moderním inscenačním jazykem a dokonce na groteskní postavičky, připomínající dvojrozměrný cartoon. Znělo to lákavě, bohužel se však v průběhu představení dostavilo zklamání. Žánr hravé a stylizované grotesky se totiž tvůrcům nepodařilo naplnit a aktuálně působily snad jen určité prvky kostýmů, což je trochu málo.

Travestie Toma Stopparda paroduje ve svých dvou rovinách klasické detektivní příběhy a la Agatha Christie a svět divadelních kritiků. Jsme v divadle na divadle, v odříznutém Muldoonském panství kdesi v blatech Anglie, kde se v oparu toulá šílený vrah a mezi diváky dva omšelí pisálci, komentující jevištní i mimojevištní dění. „Ta slečna, co přijde ve druhém obrazu, má mimo talentu i ladné křivky, takže ji koukej zítra v kritice vyzdvihnout.“

Divadelní hra Toma Stopparda Pravý inspektor Hound je výzvou, to bezesporu. Na českých divadelních prknech se objevila už několikrát, ale nikdy nebylo z inscenace k pochopení vše, co do příběhu dramatik – téměř až fanaticky – natěsnal. Jako by podle zkoušel inscenátory, zdali se dokáží do látky dostatečně zamotat a ve výsledku ještě stále vědět, jak z toho ven.

Spodní proud vyvěrající v Rudolfinu nechává ze svých hlubin vyplouvat na hladinu cosi temně znepokojujícího. Čtveřici autorů Jiřího Straku, Jonathana Meese, Martina Edera a Josefa Bolfa nevybral však kurátor Petr Nedoma pro tento projekt pravděpodobně pouze proto, že patří ke stejné generaci. Ačkoliv je výtvarný jazyk každého z nich zcela rozdílný, představy, které vyjádřili či zhmotnili ve svých dílech, se zde vynořují jako podivné přízraky, hybridní kříženci vysokého umění s tím nejpokleslejším, ironické skeče a zasuté zrůdné fantazie, které mohou svou svérázností přitahovat, ale současně i značně provokovat.

Hra britského dramatika J. Penhalla Slyšet hlasy je velmi umně a téměř až klasicky napsaný text se silným, jednoduchým příběhem. Kromě toho nabízí hned několik dobře podchycených postav, které mají hodně co na jevišti říct, nechybí jim hloubka ani motivace. No a do třetice jde o příběh současný – takový, že se zkrátka diváka dotýká. Kdo z nás nehledá sebe sama a své místo v tomhle pošahaném světě? A kdo z nás čas od času nemá pocit, že mu hrabe? Toto všechno jsou výhody, pozitiva, kvůli kterým hru inscenovat. Stačí „jen“ poctivě vystavět charaktery, doplnit jejich vztahy a vymyslet zajímavé aranžmá, které z těch vzájemných vztahů vlastně vychází. No a jsme v pytli.

Studenti katedry muzikálového herectví JAMU přijeli s dvouapůlhodinovým Večerem tříkrálovým původně od Williama Shakespeara. Impozantní je na něm především množství zpěvů často kombinovaných s taneční akcí spojené činoherními party, které sdělují děj dramatu.