Téměř čtyřicetiletá PJ Harvey se tentokrát nepustila do nového projektu sama jako obvykle, ale oficiálně s kolegou Johnem Parishem, se kterým už jednou měla tu čest spolupracovat na albu Dance Hall at Louse Point.

Nulté ročníky festivalů mají mnoho krás – pořadatelé se nemusí obávat, že se jim nevydaří první ročník, neboť další rok nasadí po nultém hned druhý (asi ta jednička funguje jako smolná třináctka), o festivalu široká veřejnost ještě příliš neví, takže nečekáte ve frontách na lístky, na představení, na pivo Ostravar, na bramborák (který v Dole Hlubina byl ukrutně studený a lepší si bylo dávat ohřátý guláš nebo vařenou kukuřici), herci si přicházejí sednout mezi smrtelníky, protože stánky s občerstvením jsou jen dva a ještě se nevyhradilo žádné V.I.P. separé, a tak Dream Factory v Ostravě je festivalem vpravdě nekulturním s velkou škálou uměleckých zážitků.

Hra Pískoviště mladého polského dramatika Michala Walczaka se na první pohled tváří neškodně. Vždyť se přece jedná o setkání dvou dítek na hromádce písku. Pod zdánlivě hladkou slupkou však prosvítají i vrstvy znepokojivější. Chlapec (Jan Lepšík), který si přisvojil jedno z posledních pískovišť na sídlišti, se jednoho dne právě tam seznámí s dívkou jménem Míla (Zdena Hadrbolcová).

Jeden z posledních románů autora, kterého proslavila především „králičí pentalogie“, se zaměřuje na teroristický útok 11. září a na společenské, politické i filozofické změny z této události vyplývající. Americký intelektuál Updikova formátu se snaží v celé knize vyhnout černobílému podání, ke kterému toto bestsellerové téma jasně svádí, přesto lze z jeho knihy vycítit, že se Updike s tímto nelehkým tématem vyrovnával především v rámci své rodné země, nikoliv v kontextu celé západní civilizace.

Do Ostravy jsem se vřítil až z Plzně, kam jsme podnikli se spolužáky školní výlet. Den předtím mi v předprodeji loutkového Divadla Alfa říkali, že mohu s sebou vzít klidně ještě další děti. Těmhle dětem bylo přes dvacet a na představení již legendárních Tří mušketýrů (premiéra 2006 v režii Tomáše Dvořáka) se výborně bavily. To bylo v jedenáct dopoledne. V sedm večer jsem již netrpělivě přešlapoval u poklady Divadla Jiřího Myrona zvědav na Čapkovu Válku s mloky v podání Národního divadla moravskoslezského.

Pocítit přítomnost doby nedávno minulé mohou diváci inscenace Osmdesátdevět – Trenažér revoluce. Do sálu je uvede podivně zmalovaný šašek, promlouvající hospodským chraplákem, a na hadrovou židli k obdélníkovému stolu zase jeden ze tří herců. Herci pak usednou ke stolu mezi diváky, každý na jiné straně. Představení, ve kterém se jeviště promění v hlediště, když se „herci dívají a diváci hraj혓, může začít.

Stagnace hudební rubriky polevuje. Po pečlivém výběru stanula na postu editorky studentka brněnské filmové vědy Masarykovy univerzity, zdatná žurnalistka Bc. Hana Vašátková a po jejím boku studentka téže univerzity Bc. Martina Kotolová, která bude zastávat post PR managerky. Bude mít na starosti komunikaci s hudebními vydavatelstvími, pořadateli hudebních festivalů, koncertů apod. Před Hanou stojí úkol sestavit zdatný redakční tým z velkého množství uchazečů. Na počty však nelze spoléhat, důležité je mít na paměti bohatost a pestrost rubriky (recenze alb, reporty z koncertů, rozhovory, glosy, komentáře) a také udržet motivaci redaktorů k činorodé práci. Uvidíme, jak se systém spolupráce dvou členů redakce v čele rubriky osvědčí a zda jej nezavedeme i u ostatních rubrik.

Václav Bartoš