Představení Podkrovní monodrama je autorským počinem režiséra Martina Domkáře a herečky Magdaleny Tkalčíkové, která v něm také hraje jedinou roli trochu svéhlavé dívky Kláry. Ta se nás celé představení snaží přesvědčit, že právě dospěla a hodlá si vydupat od okolního světa svou vlastní svobodu. Tím, že se přestěhuje ke svému příteli Lukášovi, na něhož bude po celou hru čekat. Marně.

Jakub Řehák byl za svou básnickou prvotinu Světla mezi prkny nominován hned na dvě významné ceny, Magnesii Literu a Cenu Jiřího Ortena. Nezískal sice ani jednu z nich, přesto je velmi neobvyklé, aby útlá básnická sbírka mladého autora vyvolala takový ohlas u odborné veřejnosti. Řehák zaujme na první pohled minimálně tím, že mezi nekonečnými zástupy básníků, kteří se vyjadřují ve verších bez rytmu a rýmu, disponuje vlastní odlišitelnou poetikou.

Sedíc v hledišti pražského Divadla Na Zábradlí, vrtalo mi hlavou, jaké to generace jsem – byť do jisté míry nedobrovolně – součástí. Jak velkolepě žvaníme, fňukáme, dopodrobna vše řešíme a analyzujeme, ale povzbuzeni nejen svým uměleckým založením do nekonečna trčíme – s cígem mezi prsty – na zadku v zahulené hospodě a skutek celkem jistě a téměř vždy utekl. Kolem nás se valí dějiny, rodí se naše děti, vymírá generace, co zažila obě světové války, komunisti se dostávají zpět k moci a my hledáme zapalovač a namísto řešení skutečných problémů se soustředíme na své malé osobní bolístky. Auva!

Není na mně, abych hodnotila, zda je vhodné či nevhodné, aby divadelní festival vysokých škol ZLOMVAZ končil definitivně tím, že nám pan Bob ukáže svého pindíka. Do poslední chvilky jsem hluboko v sobě doufala, že půjde o nějakou legraci. Když se ale rozsvítila červená žárovčička na klinkajícím se přirození téměř padesátiletého striptéra, pochopila jsem, že všechna sranda musí stranou: na jevišti divadla Disk jsem byla přítomna pánskému striptýzu. A ne že ne!

S letošní koordinátorkou Mezinárodního festivalu divadelních škol SETKÁNÍ/ENCOUNTER 2009 jsem se setkala deset dní po oficiálním ukončení celé akce, pro ni ale ještě tak úplně neskončila, nebo spíše ještě vůbec neskončila. Magdaléna Lišková je normální kudrnatá holka a mimo to studentka třetího ročníku divadelního manažerství na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, která s nadhledem přiznává, že nejlepší kontakty se získávají tak jako tak ve školním baru.

Poezie Kocoura, autora nejen básní, ale i povídek a fotografií, vás příjemně povznese a jeho vzletné veršování vás osvěží. Někdy čtenáře nechává hloubavě se zamýšlet a jindy, při čtení milostných děl, nezůstane vaše oko suché. Každý si určitě najde ten svůj šálek čaje, a pokud byste měli chuť přečíst si další Kocourovu tvorbu, můžete navštívit jeho vlastní publikační webové stránky www.rajumelcu.cz, kde dává prostor i jiným amatérským autorům psaného slova a fotografie.

Chybí zápletka? Peripetií, kolizí a krizí je ale dost a každý je zvědavý, jak tohle dopadne. Postavy nejsou postavy, protože herci nejsou herci – tady se na nic nehraje. Kdokoli z účinkujících by za sebe mohl vytáhnout někoho z hlediště a na představení by se nic nezměnilo. Což je v tomhle případě vyseknutím poklony a nikoli hodnocením profesionální úrovně. Místo nasazení divadelní masky zvolilo několik odvážlivců zcela opačný postup a hráli sami sebe.