Stereotypy a předsudky v mezilidských vztazích. Takové bylo hlavní téma hry Grega Homanna, kterou na SETKÁNÍ/ENCOUNTERu představil soubor z Jihoafrické republiky ve světové premiéře. Téma to je bezesporu aktuální a v každé části světa různě aktualizované místními poměry. Brněnské festivalové publikum mělo možnost sledovat tento problém z perspektivy jihoafrických tvůrců.

Divadlo je pro mě předem domluvená hra, při které divák sice ví, že vše, co se před ním děje, je jen jako, ale dělá, jako kdyby to nevěděl. Ovšem divák není apriori tupá ovce. Každá hra má svá základní pravidla, i když ne vždy nahlas vyřčená, a proto: odehrává-li se před divákem něco, co ona pravidla porušuje, pozná to svým podprahovým vnímáním rychleji, než by byl sám řekl, na to nemusí být nějak extra erudovaný.

Haiku, asi jednu z nejznámějších forem japonské poezie, nemusím příliš představovat. Autorem tohoto zajímavého básnického útvaru je také Vojtěch Barta a myslím, že jeho představit je již zapotřebí a určitě to nebude zbytečná investice času. Na internetu publikuje jako Manik a v jeho tvorbě lze vycítit entuziasmus a smysl pro detail. Jak však říká sám autor následujících veršů, jeho haiku nejsou typická, neboť ne vždy obsahují přírodní motiv, naproti tomu zahrnují název.

Tak jako jsme se na konci února stěhovali do Ostravy na přehlídku činoherního divadla Ostravar, tak vás nyní čeká studentský divadelní festival Setkání/Encounter v Brně, který potrvá až do soboty, a vy se můžete těšit na každodenní zpravodajství.

Už bylo napsáno tolik knih o socialismu u nás a o osudech lidí, kteří v této době žili. Mohlo by se zdát, že tato kapitola je již vyčerpaná, přesto stále vycházejí nové romány, které se zaměřují na tuto tmavou stránku naší národní minulosti. Některé nabízejí nové pohledy a interpretace, jiné nepřinášejí nic zajímavého. Je román Zimní zahrada emigrantky Moniky Zgustové něčím výjimečný, nebo je jen jedním z řady?

Jihoafričtí studenti herectví si na světovou premiéru své hry (jak exkluzivní!) přivezli jen linoleovou plachtu na podlahu. V sále Husy na provázku na ně čekal sál nabitý dychtivým festivalovým publikem i hotová scéna. Ne, skutečně do dvaceti nebo kolikakilového limitu zavazadel nenacpali ani okno a dveře, ošuntělé skříňky, ledničku s rychlovarnou konvicí ani stohy zaprášených knih – vybavení představující zázemí antikvariátu, který pojí i rozděluje čtyři postavy autorského kusu Grega Homanna.

Působivá, emotivní až děsivá hudba. Ze tmy se objeví dvě postavy v šedých kabátech, na klopě židovské hvězdy a běží. Po chvilce další dvě postavy vystoupí ze tmy, zatímco první dvojice se ocitne ve tmě. Objevivší se Židé také běží. Za chvíli třetí dvojice, zase běží. Italštině většina publika festivalu Setkání/Encounter nerozuměla, nechávala tak na sebe působit pouze jevištní tvar. Úvodní sekvence pokračovala další smrští působivých obrazů a děsivých scén. Tvůrci rozehráli svou fantazii a chtěli svým dílem především apelovat na divákovy city a nenechat ho chladným.