Opět si připomeneme jedno výročí. Tentokrát 200 let od úmrtí skladatele Josepha Haydna. Nejvíc pořadů bude na Vltavě v neděli, kdy se stanice připojí k několika přenosům v rámci Speciálního dne Eurorádia. Už v sobotu nás ale čeká Haydnova opera Orlando Paladino. Pokračuje také festival Pražské jaro, takže k poslechu bude jeden přímý přenos a jeden záznam festivalového koncertu. A ve vltavské Čajovně si poslechneme premiéru hry Romana Sikory Smrt talentovaného vepře.

Vybrat pro inscenování starých osvědčených kusů osvědčeného režiséra se zdá být sázkou na jistotu. Zvlášť je-li onen režisér znám jako dvorní režisér daného autora. Andrej Krob režíroval Havlovu Žebráckou operu již pětkrát. Popáté se tohoto textu chopil v brněnském HaDivadle. A výsledek?

Přežvykovat Shakespearův notoricky známý příběh o tragické lásce veronských milenců by bylo nošením dříví do lesa. Tato atraktivní látka byla na divadelních jevištích a filmových plátnech s většími či menšími obměnami ztvárněna snad tisíckrát. Univerzalita a srozumitelnost nepokojného milostného vztahu titulní dvojice zapříčiňuje velkou působivost bez ohledu na geografické a historické určení.

Divadelní počin studentů JAMU, kteří si postavili hlavy a představení Eva! Eva! si prosadili i přes protest vedoucí ročníku, je bezpochyby unikátní. Ačkoli ani sami herci zpočátku inscenaci nevěřili, vznikla geniální podívaná.

Představení Podkrovní monodrama je autorským počinem režiséra Martina Domkáře a herečky Magdaleny Tkalčíkové, která v něm také hraje jedinou roli trochu svéhlavé dívky Kláry. Ta se nás celé představení snaží přesvědčit, že právě dospěla a hodlá si vydupat od okolního světa svou vlastní svobodu. Tím, že se přestěhuje ke svému příteli Lukášovi, na něhož bude po celou hru čekat. Marně.

Jakub Řehák byl za svou básnickou prvotinu Světla mezi prkny nominován hned na dvě významné ceny, Magnesii Literu a Cenu Jiřího Ortena. Nezískal sice ani jednu z nich, přesto je velmi neobvyklé, aby útlá básnická sbírka mladého autora vyvolala takový ohlas u odborné veřejnosti. Řehák zaujme na první pohled minimálně tím, že mezi nekonečnými zástupy básníků, kteří se vyjadřují ve verších bez rytmu a rýmu, disponuje vlastní odlišitelnou poetikou.

Sedíc v hledišti pražského Divadla Na Zábradlí, vrtalo mi hlavou, jaké to generace jsem – byť do jisté míry nedobrovolně – součástí. Jak velkolepě žvaníme, fňukáme, dopodrobna vše řešíme a analyzujeme, ale povzbuzeni nejen svým uměleckým založením do nekonečna trčíme – s cígem mezi prsty – na zadku v zahulené hospodě a skutek celkem jistě a téměř vždy utekl. Kolem nás se valí dějiny, rodí se naše děti, vymírá generace, co zažila obě světové války, komunisti se dostávají zpět k moci a my hledáme zapalovač a namísto řešení skutečných problémů se soustředíme na své malé osobní bolístky. Auva!