Dcery se místo obvyklého útěku z domu s batůžkem na zádech promění ve vrány a své matce beze slova ulétnou přímo před očima. Matka promění nechtěného exmanžela ve slimáka a dceři ho pošle v krabičce od bujónu do vězení. Hlavní hrdinka Lucie to zkrátka nemá v životě lehké. A fakt, že není zrovna talentovaná čarodějnice, jí všechno jenom komplikuje.

Po menší odmlce zapříčiněné neočekávaným zavalením nových DVD vrstvou sněhu, se konečně podařilo pár kousků vyhrabat. Byl to boj, ale nakonec jsme zachránili Oko dravce, 96 hodin, Tropickou bouři, Zohana, nové Star Wars s podtitulem Klonové války, Cestu do středu Země a Absurdistán. Čerstvé výpovědi najdete uvnitř.

Donar Tyr – mladá slovenská autorka píšící jak svým rodným jazykem, tak česky si často pohrává se slovy a v jejích básních mnohdy nabývají nového významu, jsou opředena jinotajem a s lehkou hravostí nejednou vypovídají o ponurých skutečnostech – tíživé momenty lásky a jejich dopady (dílo: Borůvky, Lophius feminus) nebo pravidelné procesy v přírodě (dílo: Děštivá). Neméně elegantně se autorka potýká s tématem často opomíjeným, a to s životními příběhy „velkých“ žen, kde formou monologu popisuje jejich domnělé pocity a zážitky (dílo: Mata Hari).

Tentokrát se vypravíme na dobrodružnou výpravu s Marco Polem ve 14dílné četbě na pokračování. Poslechneme si rozhlasovou hru Ludvíka Kundery z roku 1966 Večer všech dnů a také další rozhlasovou hru, tentokrát od Jethro Spencera McIntoshe o přátelství dvou socialistů s názvem Adolf Stalin. Ludvík Kundera je také překladatelem hry Vojcek Georga Büchnera, jejíž rozhlasovou verzi uslyšíme v sobotu odpoledne. A nezapomeneme ani na hudbu. Tentokrát si poslechneme skladby Antonína Dvořáka a Modesta Petroviče Musorgského, ale také skupinu Buty.

Příběh prostého člověka. Tak zní podtitul inscenace Job, která vychází ze stejnojmenného románu Josepha Rotha dramatizovaného Martou Ljubkovou. Přistoupíme-li na označení hlavní postavy Mendela Singera v podání excelentního Norberta Lichého jako „prostého člověka“, inscenaci pak rozhodně prostou nazvat nemůžeme. Naopak. Jedná se o představení, které svou silou emočně zasáhlo nemálo ze zúčastněných.

Publikum, znavené po několika dnech a nocích strávených ve víru ostravské divadelní smršti, čelí při každém následujícím představení nelehkému úkolu. Musí se vypořádat s nastřádanou únavou a pokusit koncentrovat na další položku z pestrého divadelního menu. Diváci jsou pozorní, ale vybíraví, a zároveň schopní nevybíravě častovat inscenaci, která je nezaujala.

Hra plná překvapivých zvratů učarovala dramaturgovi Národního divadla moravskoslezského Marku Pivovarovi. Předvídatelná zápletka se následně mění v neřízenou střelu, která v druhé půlce ještě několikrát změní svůj spád a to, jak jsou karty rozdány. V parafrázi na princip divadla na divadle lze říct, že Osidla smrti jsou divadelní hrou (resp. hry) v divadelní hře – své drama autoři píší podle toho, co se odehrává ve skutečnosti.