Při překládání Shakespearova Hamleta se začaly v mysli Heinera Müllera rodit první obrysy hry Hamlet-stroj. Běžnému divákovi lze hru přirovnat ke scénické básni, v níž se s motivy z Hamleta prostupují autorovy zážitky a zkušenosti. Divadelní tvůrci si při jejím inscenování vytkli cíl pojednat o vztahu řeči a těla, jejich vzájemné působení na herce a jeho komunikaci s publikem. Po kratším zamyšlení lze dospět k závěru, že každý herecký projev sleduje jak řeč, tak i tělo a následně se vztahuje k divákovi. Zadání je natolik obecné, že si lze tvůrčí neúspěch jen těžko představit. Přece se výsledek s úspěchem nesetkal.

Na tomto místě by se mohla otisknout jenom prázdná stránka. Ti, kdo viděli inscenaci Orchestr bratislavského souboru, by její význam jistě pochopili. Ti, komu se to v nabitém programu SETKÁNÍ nepodařilo, by měli vědět, že v hledišti studia Marta po přestávce zůstala asi pětina původního počtu diváků.

Komiksový počin Zabil jsem Adolfa Hitlera může při letmém pohledu na přebal připomenout pověstnou obrazovou novelu MAUS Arta Spiegelmana. Avšak nenechte se zmást, u symbolu hákového kříže a zvířecího hrdiny však vzájemná podobnost končí. Stín druhé světové války je v případě tohoto příběhu pouze druhotnou (avšak velmi neotřele využitou) kulisou.

Kalifornská čtyřčlenná skupina Papa Roach vznikla v roce 1993 a kritiku zaujala již svým druhým albem Infest. Jejich styl se dá zařadit do široké škatulky od dobově velice oblíbeného nu-metalu, hardcoru, alternativního rocku až po punk-rock a tak dále. Alba byla postupem času lepší a lepší, a skupina směřovala k rockovému mainstreamu. Ale dobrému mainstreamu.

Stereotypy a předsudky v mezilidských vztazích. Takové bylo hlavní téma hry Grega Homanna, kterou na SETKÁNÍ/ENCOUNTERu představil soubor z Jihoafrické republiky ve světové premiéře. Téma to je bezesporu aktuální a v každé části světa různě aktualizované místními poměry. Brněnské festivalové publikum mělo možnost sledovat tento problém z perspektivy jihoafrických tvůrců.

Divadlo je pro mě předem domluvená hra, při které divák sice ví, že vše, co se před ním děje, je jen jako, ale dělá, jako kdyby to nevěděl. Ovšem divák není apriori tupá ovce. Každá hra má svá základní pravidla, i když ne vždy nahlas vyřčená, a proto: odehrává-li se před divákem něco, co ona pravidla porušuje, pozná to svým podprahovým vnímáním rychleji, než by byl sám řekl, na to nemusí být nějak extra erudovaný.

Haiku, asi jednu z nejznámějších forem japonské poezie, nemusím příliš představovat. Autorem tohoto zajímavého básnického útvaru je také Vojtěch Barta a myslím, že jeho představit je již zapotřebí a určitě to nebude zbytečná investice času. Na internetu publikuje jako Manik a v jeho tvorbě lze vycítit entuziasmus a smysl pro detail. Jak však říká sám autor následujících veršů, jeho haiku nejsou typická, neboť ne vždy obsahují přírodní motiv, naproti tomu zahrnují název.