Příběh prostého člověka. Tak zní podtitul inscenace Job, která vychází ze stejnojmenného románu Josepha Rotha dramatizovaného Martou Ljubkovou. Přistoupíme-li na označení hlavní postavy Mendela Singera v podání excelentního Norberta Lichého jako „prostého člověka“, inscenaci pak rozhodně prostou nazvat nemůžeme. Naopak. Jedná se o představení, které svou silou emočně zasáhlo nemálo ze zúčastněných.

Publikum, znavené po několika dnech a nocích strávených ve víru ostravské divadelní smršti, čelí při každém následujícím představení nelehkému úkolu. Musí se vypořádat s nastřádanou únavou a pokusit koncentrovat na další položku z pestrého divadelního menu. Diváci jsou pozorní, ale vybíraví, a zároveň schopní nevybíravě častovat inscenaci, která je nezaujala.

Hra plná překvapivých zvratů učarovala dramaturgovi Národního divadla moravskoslezského Marku Pivovarovi. Předvídatelná zápletka se následně mění v neřízenou střelu, která v druhé půlce ještě několikrát změní svůj spád a to, jak jsou karty rozdány. V parafrázi na princip divadla na divadle lze říct, že Osidla smrti jsou divadelní hrou (resp. hry) v divadelní hře – své drama autoři píší podle toho, co se odehrává ve skutečnosti.

Po dvou větších brněnských výstavách v roce 2004 a 2005 připravilo Museum Kampa Daliboru Chatrnému, jedné z hlavních osobností českého poválečného umění, výstavu sice poměrně skromnou, zato však velice vyváženou a působivou, zaměřenou na dva z mnoha okruhů autorovy tvorby – obrazy a instalace uplatňující provazy a různé variace na experimenty s magnety. Výstava je završená projekcí Chatrného experimentálního filmu Mříže z roku 1970, jehož hudební doprovod od Aloise Piňose provází návštěvníka celou expozicí a umocňuje celkový dojem z ní.

Třetí den přehlídky ostravských činoherních divadel OST-RA-VAR přichystal svým divákům skutečnou bombu. Dvě umělecky hodnotná představení inscenací JOB v Divadle Petra Bezruče a Heda Gablerová Národního divadla moravskoslezského. Kateřina Menclerová a Naďa Satková se zaměřily na první jmenované představení. Diváci však odcházeli uchváceni také z Hedy Gablerové. Oceňovali především výkon hlavní představitelky, kostýmy a scénu. Ovace prý byly bouřlivé. Já mezitím ulicemi Ostravy bloudil a katarzi od Bezručů se sebou si nesl.

Václav Bartoš

Před dvěma lety se na stránkách Nekultury objevila recenze na první dvě básnické sbírky Pavla J. Hejátka a v následném rozhovoru autor ohlásil, že pracuje na další. Nedávno skutečně vyšla. Čím se liší, nebo naopak neliší od básníkovy předešlé tvorby?

Druhý festivalový den Ostravaru 2009 připravila dramaturgie festivalu divákům menší šok – po bleskovém přesunu městem ze svižné tragikomické inscenace u Bezručů se nad nimi v Aréně zavřel téměř neprodyšný poklop beznaděje. Komorní scéna Aréna se prezentovala na Ostravaru svou druhou inscenací – a znovu byl jejím režisérem a částečně i scénografem André Hübner-Ochodlo. Diváci tak měli možnost číst při jeho ztvárnění Šťastných dnů Samuela Becketta podobný režijní rukopis.