Autorské dvojici Janě Sloukové a Danielu Špinarovi se před dvěma lety, coby ještě studentům pražské DAMU, povedlo obyčejně vypadající text přenést na jeviště do podoby velice nevšední, zábavné, ale pro mnohé diváky zároveň poučné inscenace HOM0 06. Ta byla původně uváděna spolu se Soumrakem bodů v rámci jednoho představení pod souhrným názvem Mužské záležitosti.

Roberta Pattinsona si většina fanoušků vybaví jako zamilovaného upíra. Málokdo ale ví, že tento talentovaný herec a obdivovatel Jacka Nicholsona má za sebou v necelých třiadvaceti letech již celou řadu filmů a že ho časopis Rolling Stone vyhlásil za nejvíc sexy herce roku 2008.

Tentokrát se setkáme s hudbou Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, protože se blíží 200. výročí jeho narození. Vrátíme se k Josefu Sukovi a poslechneme si Biblické písně Antonína Dvořáka. Za operou Carla Maria von Webera Čarostřelec se vydáme do Ženevy. Nezapomeneme ani na poezii. Každý všední den od pondělí do pátku nás se svými Poetickými zálety bude seznamovat režisér Jiří Havelka. Na programu je také jedna původní rozhlasová hra a původní rozhlasová pohádka a také několik rozhlasových adaptací klasických literárních a dramatických předloh. A vydáme se také po stopách Jaroslava Haška a dalších spisovatelů z Vysočiny.

Spolu s nedávno uvedenou první částí snímku Che Guevara o stejnojmenném revolucionáři, mysliteli a kulturní ikoně přinášíme našim čtenářům rozhovor s jedním z mála Čechů, kteří měli možnost se s kultovní postavou Che Guevarou osobně setkat, ba strávit v jeho společnosti delší dobu. Zpovídán byl pan Valtr Komárek a v dlouhém rozhovoru, jehož první část si můžete právě zde přečíst, mu kladl otázky Martin Miklošovič.

Nenechme se zmást. Ačkoli Bulhaři pláčou nad Černého Entropou, čas se nezastavil a výtvarná scéna žije svým životem pořád dál. V Galerii Švestka vystavuje Jakub Hošek. Aby náhodou nedošlo k mýlce a on nevypadal jako měkkota, pojmenoval svou výstavu vyzývavě „Nechte mě vládnout“. Výklad názvu přitom zůstává náležitě otevřený, zřejmě aby ponechal volný prostor sobě, případně vyskytnuvším se hledačům významů.

Tereza Nvotová, mladá dokumentaristka, si za zdroj svého prvního dokumentu vybrala látku, kterou zná a které rozumí nejlépe – svoje dětství. Částečně jej strávila v bilingvální a evangelikální „Škole zítřka“. Američtí a slovenští misionáři z „náboženského“ Hnutí víry jí vtloukali do hlavy pseudoježíšovské slogany a nutili ji mávat rukama nad hlavou. Cílem jejího snímku, Ježíš je normální!, mělo být vyrovnání se s Bohem, církvemi i se sebou samou. A protože škola, kterou navštěvovala, už překvapivě neexistuje, začala se zajímat alespoň o lidi stejného typu. Jestli si to režisérka a scenáristka v jedné osobě mezi těmi poskakujícími a šťastnými lidmi z Triumfálního centra víry srovnala, se z dokumentu ale nedozvíme.

Přes těžkosti zkouškového období a povadlejší periodicitu nových recenzí se na Nekulturu v lednu do dnešního dne podívalo více lidí než za celý loňský prosinec.