Realita – prostá a nepřekvapující, krutá či potěšující, omezená svou skutečností donutila nás zamyslet se nad jejími hranicemi. Touhy překonat je přivedly jedince ke slávě nebo šílenství, k poznání, případně sklíčení z jeho odtajnění. A těm, co se odvážili z těchto nedefinovaných světů přinést světlo pro neosvícené, poděkujme za žánr science fiction.

Tipy se tentokrát týkají především vánočních dnů. Ke slyšení budou pohádky, hodně hudby, ale také bohoslužby, koncerty a literární pořady. Nezapomeneme na poesii, ta přece k Vánocům patří. A samozřejmě ani na rozhlasové hry. Také jejich příděl je tento týden více než bohatý.

„Tak jako Gottwald, tak i tento most zkrátí lidem, kteří přijdou v úvahu, cestu na Pankrác,“ začalo se vtipkovat po uvedení do provozu. Letos tento most oslavil 35. výročí od svého otevření. Jedná se o jeden z nejzatíženějších mostů v České republice, v jehož vnitřní části jezdí metro.

Není snadné zvát na událost, která již proběhla. Přesto bych se o to chtěla pokusit. O co se jedná? V prvé řadě o projekt Evy Koťátkové nesoucí název Výtvarná výchova. Pak také o server, nebo chcete-li internetovou televizi artyčok.tv, která by neměla ujít vaší pozornosti. A to nikoli nutně v tomto pořadí.

Koncem předchozího měsíce, přesněji 29. listopadu, měla v pražském Experimentálním prostoru NoD premiéru inscenace nazvaná ÚDOLÍ, nový autorský projekt Jakuba Kopeckého, zabývající se existencí člověka ve virtuální realitě.

Ať už se to bojíme nebo nebojíme přiznat, Vánoce nejsou jen svátky plné dárků, tradic a cukroví, ale i trošku zvrhlého, sem tam komerčního, jindy lehce infantilního kulturního vkusu. Místo Radiohead se leckdo raději zaposlouchá do vánočních koled, ti starší vrátí Vratné láhve, aby vyfasovali Popelku, a ti mladší promění pomocí svého DVD přehrávače drsnou pirátku Keiru Knightley v jemnou a romantickou dívku z Lásky nebeské.

Ztrácení (Housekeeping) je román, který se dá jen stěží zařadit a ještě hůře popsat, což do značné míry svědčí o jeho kvalitách. Pojem „poezie v próze“ sice vystihuje neopakovatelnou atmosféru celé knihy, ale opomíná zajímavý děj, který je poodhalován jen v náznacích a čtenář jej musí neustále domýšlet. „Ženská próza“ může napovědět jak o citlivém stylu vyprávění příznačném pro většinu autorek, tak o totální převaze ženských postav, ale už nezahrnuje fakt, že knihu s radostí a napětím přečtou i čtenáři opačného pohlaví. Jak je vidno, snaha uchopit debut Marilyn Robinsonové je jako snaha uchopit motýla. Obé je krásné vždy jen v dobách své nepolapitelnosti.