Na pražské divadelní scéně se stále něco děje, toť pravda všeobecně známá, léty prověřená a skutky potvrzená. Další takovou pravdou ale je, že ne pokaždé se dá říci: „Tak tohle bude stát za to!“ Tradiční formy divadla jsou již záležitostí léta okoukanou, nicméně stále velmi častou. Proto si dovolím tvrdit, že duši každého „teatromilce“ potěší zpráva o nějaké zvláštní, speciální a šedivému průměru se vymykající události… A o takové události teď chci vám chvilku vyprávět…

Milé čtenářky, milí čtenáři, přiznejte si, kolikrát vám již uteklo, když jste jej zrovna potřebovali. Ocitli jste se ve svízelné situaci, ze které vás mohla vyvést pouze náhoda učiněná v jeho jménu, avšak ono ne a ne se dostavit. Řeč je o štěstí a o tom, jak se jeho přítomnost (v případě štastnějších z nás) či nepřítomnost (v případě smolařské většiny, tedy nás nešťastníků) promítá do našich životů. Budeme-li jej poměřovat podle známého rčení, že ten, kdo má štěstí ve hře, má neštěstí v lásce a naopak, pak pořadatel jedné z letošních prvních technoparty musí být nejspíš šťastně zamilovaný až po uši. Hrál techno na Strakonicku, jenže podle smolařského desatera se mu akce nakonec vymkla z rukou a nyní mu hrozí pokuta za opakované rušení nočního klidu… Inu, nezadařilo se a štěstí nejspíš pláchlo, když vidělo, jaké davy se na akci sjíždějí.