Dnešní článek se vznáší někde mezi rubrikami Divadlo a Film a odmítá do některé z nich zapadnout. Bude o divadelnících, co udělali film. Bude o filmu, ve kterém hrají loutky na šňůrkách. Bude o filmu Chcípáci a o letošní sezoně divadla Buchty a loutky.

Ve dveřích zůstáváte stát okouzleni magickým spektáklem, očka se zajiskří zvědavostí dítěte, které čaroděj zavedl do pohádkového hradu. Před vámi se třpytí zástup krystalů vydávající studené vnitřní světlo, v jejich vybroušených stěnách se odráží barevná záře plochých monitorů. Opodál se tyčí řada kamenných desek, na kterých svítí složité znaky vyryté do černého mramoru. Bledý paprsek světla dopadá na velkolepý obraz znázorňující gotickou katedrálu. Tady se vznášejí vysoké bělostné sloupy, které, drženy nad zemí neviditelnou silou, podpírají bohatě tvarovanou síťovou klenbu.

Pražská pětičlenná partička Unity známá svými energickými představeními vydává po dlouhých šesti letech první dlouhohrající desku. Mimo breakbeatových, dancehallových či rockových rytmů se na vás valí vysamplovaný vokál Jimi Hendrixe či zvuk banja. A my hledáme odpověď na otázku: Je to normální? Dá se to vůbec poslouchat?

Nějakou dobu jsem si ve své pýše myslel, že mě v divadle nedokáže nic překvapit. Že už jsem viděl všechno od nahých herců přes Hamleta až po bulvární konverzačky. A vida, představení nastupujícího čtvrtého ročníku KALDu John Sinclair ve Vyšehradské Gorlici mě přesvědčilo o tom, jak hluboce jsem se mýlil.