Dneska se to konečně podařilo! Vstal jsem v sedm hodin ráno, s přítelkyní objednal po telefonu bez problémů všechny lístky a spal zase až do dvanácti hodin. Příjemný den narušil jen páreček filmových buranů, kteří nebyli schopni akceptovat pravidla zdejšího festivalu a hodlali se hádat až do krve.

Je tu teprve třetí den a já začínám trpět obvyklým festivalovým syndromem. Říkám tomu "vypláchnutý mozek". A čím? Salvou snímků, které denně vídám. Už si přestávám pamatovat jejich příběhy, dokonce nevím, jaké je datum, ani co je za den. Jen díky listování v katalogu filmů si jednou denně zase připomenu, co je vlastně za rok a jaký to máme měsíc.

Po křehkém přírodně lyrickém debutu Kauan (1999) a druhém albu Väre (2002), plném mrazivé imaginace, o sobě dali finští progresivní folkaři TENHI, ještě v loňském prosinci, opět vědět novinkou Maaäet.

Mám další festivalový den za sebou a opět mě pálí oči z projekcí, na které byly nuceny civět. Dnes to ale opravdu stálo za to, nebýt rána, kdy se mi podařilo zaspat první film s názvem Rozhlédni se a kdy jsem si objednával lístky po SMS a hádejte... Opět nefungovaly, což jsem vyděšeně zjistil až pozdě odpoledne.

Kdysi dávno –
vyšly si dvě holky do světa,
jedna blond a druhá bruneta.

Nesnášíte nabušené frajery s vytuněnými auty, s náctiletými buchtami, které jsou víc nahé než oblečené, na sedačce spolujezdce a hlasité bušení basové aparatury? Upřednostňujete tlumené barvy a doktor vám zakázal koukat na akční filmy a hrát počítačové hry? Ano? Tak v tom případě vítejte doma, protože recenze je jediný způsob, jak se můžete ve zdraví dovědět něco o tomhle filmu.

Jsou dvě hodiny ráno a já zasedám ke svému notebooku, abych sepsal nové dojmy a postřehy z prvního dne letošního Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Doufám, že se u psaní nezabořím do klávesnice a že vy pak neusnete ani u čtení tohoto článku.