Duše
Jak hejno ryb,
rozprchli jsme se do stran,
daleko od našich mladých chyb,
a zůstalo jen pár ran
Rozplynuly se naše sny,
za temných nocí vyprávěné,
za tiché hudby plynuly noci i dny,
snad už dávno zapomínané.
Jako dým z cigaret se rozplynul čas,
co jsme usínali za dlouhé noci,
a byl v tom ďas,
že už nic není v naší moci
Za dlouhých nocí osamělých jak hlas,
co vypráví epilog našich časů
vzpomínám sám jako v poli klas,
abych zas uslyšel našich hlasů.
Temná hudba mi noci připomíná,
bezesné noci plné bláhových snů
jen to ticho mě stále proklíná,
že slunce zašlo za našich dnů.
Temnota mě stahuje k sobě,
sžírá mé proklínané srdce,
samota i osamělost, říkají mi obě,
že usínám bez vás trpce.
Není žádného Boha ani Ďábla,
co by navrátil dobou neskutečnou,
když nás teplo hřálo a zima zábla,
když naše duše měly duši společnou.
Čas znesvětil naší duši,
rozehnal ji jako vítr dým,
tak našpicuj uši,
ať slyšíš tenhle můj rým.
Sakra, kde jste!
Ztratil jsem vše ve vás,
Už tu nikdy nejste!
Když čas ukrojí z nás.
Samotný epilog vytesaný na náhrobku,
jen nás v duši připomíná
a náš stesk naplňuje nádobku,
co pomalu se přelívá.
Zemřela naše duše jedinečná,
pohřběme ji do hrobky studené jak smrt,
ať je stále nekonečná,
ať zní zůstane jen mrť.
Odpočívej v pokoji, duše naše...