Exkurze

Ale kdybyste se zeptali mě na její pihy pod okem, řekl bych vám, že dělají její obličej neobvyklým, že kdykoli jí věnuji úsměv, vrátí mi jej a obvykle nahne hlavu k polibku, že na výšce mi nezáleží, že tak vysoká, jaká je, je pro mne roztomilá, že jakákoliv výjimečnost, ať už je to výstupek kůže či cokoliv jiného, je pro mě znamením originality, že její ňadra pevná jsou dost a podezříval bych vás ze žárlivosti (ať už jste žena nebo muž), že bříško není vyhublé, ale zato sametově hladké jako tvářička novorozeněte, že její jizvy pro mne znamenají její minulost, tedy část jí samé. To bych vám řekl a kdybyste se ptali dál, odpověděl bych vám podobně.

A víte co? Zkuste se teď podívat po mé levici. Nenechte se zmást svým prvním dojmem, že je tam něco chundelatého a neurčitého, a přistupte blíž. No, ještě blíž. Pramínek vlasů jako ze Suchého písně půlí její obličej, čelo hladké obklopeno vlasy barvy skořicové kůry, víčka spadlá (jediná škoda, že nemáte možnost spatřit ta nazelenalá okna do duše), nejspíše proto, aby vynikla délka horních i dolních řas, maličký (cukrář by řekl sladký) nos nabírající si plné hrsti nových zásob kyslíku, tváře ostře řezané a přesto jemné, a jak již bylo řečeno, poseté hnědými pihami, ústa třešňové barvy a, to mi věřte, třešňové chuti, krk ne sice tak dlouhý, jaký vídáme u afrických domorodek, zato ne ani tak hubený. Nu a dál již není nic vidět, leda peřina. Pod peřinou je v Evině rouše. Nejspíše vás mrzí, že nemůžete svým pohledem sklouznout po celém jejím těle až k drobounkým štíhlým kotníčkům, avšak vězte, že kdyby byla odhalena více, nepřizval bych vás k jejímu přímému obdivu a zůstal bych u popisu. Zatím vás nechám kochat se tou krásou, ne zas však příliš dlouho. Zatím sice spí, ale, jak vidíte, je již denní světlo a ona se může co minutu probudit. A určitě chápete, že kdyby těsně po procitnutí spatřila ten dav lidí podivující se její spanilosti, možná by byla nesvá a svůj odevzdaný pohled by směřovala do mých očí. A to bych, přiznám to bez okolků, nechtěl. Tak už pojďte, pojďte. Ano, ano, vím, je hezká, děkuji a to ještě neznáte její povahu. Ne, ne, nepočkáme, až se vzbudí, po ránu nemívá nejlepší náladu a vy byste si o ní namalovali nesprávný obrázek a to, věřte mi, skutečně nechci. Ne, ani na nazelenalé oči vás nenechám podívat. Snad někdy příště, až vám o ní budu vyprávět jako o člověku, ne jen o jejím vzhledu, dočkejte. Druhé dveře nalevo, ano, ty hnědé. Tady máte nazouvák. Nemáte zač. Nashledanou.