Káva

Mohl tam v kabátu sedět dobrou hodinu. Jen seděl a potichu se modlil: "Nenávidím tenhle svět. Jak jsi, Bože, mohl dopustit, aby se to stalo? Copak už není žádná spravedlnost? Ale ne, ty vždycky pomáháš slabším a těm, kteří tě potřebují, tak mi, prosím, taky pomoz!"

Po chvíli naříkání se odhodlal vstát. Sundal si těžký kabát a postavil na kávu. Díval se na vroucí vodu a přemýšlel. Z jeho myšlenek ho do reality vrátila až hlasitě pískající konev.

Trhl sebou a mechanicky kávu zalil.

Uprostřed stolu stála malá tubička s prášky. Hleděl střídavě na ni a na kávu. Poté se odhodlal. Zhluboka se nadechl a kávu vypil. Na stole zbyla jen prázdná tuba.

***

Budík zvonil na celé kolo, až ho šmátrající ruka zastavila. Žena se posadila na posteli a protáhla se. Vše doprovodila dlouhým zívnutím, které vypovídalo o značné nevyspalosti. Vklouzla do kuchyně a postavila si vodu na kávu. Nikdy by si neodepřela ranní šálek kávy. Dával jí sílu do nového dne. Sílu překonat denní povinnosti. Jak tak pomalu usrkávala horkou kávu ze svého hrníčku, na někoho si vzpomněla.

Stála před domem, v ruce dopis s pozváním a úsměv na rtech. Dlouho se nerozmýšlela, vyndala staré klíče a zkusila otevřít dveře. Pohnuly se a ona s překvapeným výrazem, plna očekávání, vešla dovnitř.

"Je tu někdo?"zeptala se nesměle. Nikdo se neozýval. Všude jen těžké ticho. Blížila se ke kuchyni. Hlavou jí plynulo tolik vzpomínek. Sama pro sebe se usmívala. Kolik tu toho prožila, pomyslela si.

Stála na prahu. Měla zvláštní pocit v žaludku. Takové neurčité šimrání, které nás vždy překvapí ve chvíli, kdy jej nejméně potřebujeme. Něco jí říkalo, aby tam nechodila...

***

"A odkud jste ho znala, slečno?" zněl starý hlas, jehož majitel nejevil nejmenší známku zaujatosti.

Ale odpověď žádná. Najednou nebyla schopná promluvit. Seděla na rozviklané židli, v ruce žmoulala kapesník, upřeně se dívala před sebe a chtěla toho tolik říct. Nemohla ale uvěřit.

"Měla byste jít domů a odpočinout si," dodal tentýž hlas, "pak vám bude líp."

Stála u okna a plakala. Její nevyspalé smutné oči, navíc teď ještě uplakané, se dívaly ven do mlhavého rána. Do toho zazvonil zvonek. Utřela si slzy a šla otevřít. Bez jakékoliv reakce převzala od listonošky poštu a zavřela za ní těžké dveře. Dopisy odhodila na stolek, když vtom její pohled spočinul na modré obálce. Písmo jí připadalo povědomé, a tak dopis otevřela.

Četla. Četla a slzy jí stékaly po růžové tváři: "...a proto snad jsem se rozhodl skončit svůj trpký život, kterému jsem nikdy nerozuměl. Snažil jsem se pochopit jeho smysl, ale nepodařilo se mi to. Navíc v posledních letech, co jsme se neviděli, mě už nebavilo žít a sledovat ty přetvářky od mých, prý pravých, přátel. Svět je hrozně falešný a já se stavět do této role nedovedu. Prosím tě, až tenhle dopis dočteš, abys na mě zapomněla a nikdy se netrápila tím, co se stalo. Teď tě vidím, jak kroutíš hlavou a říkáš si "proč?" Ale musím říct – neptej se. Odpověď nenalezneš.

Měl jsem tě vždycky moc rád. Tvůj F."

***

Až teď se jí vrátily všechny vzpomínky a až teprve teď si je dala do souvislosti. Jeden dopis, krátký, zato výstižný, díky kterému procitla. Začala si uvědomovat, co všechno musel prožít a jak těžký jeho život byl. Ale vůbec nikoho to nezajímalo, každému, kdo potřeboval radu, pomohl. Každému. A bral to jako samozřejmost. Ve chvíli, kdy však potřeboval pomoci on, nebyl tu nikdo, kdo by jej podržel, kdo by mu ukázal správný směr. Všichni se k němu obrátili zády. Ani ona tam nebyla a to ji teď nejvíc mrzelo. Zhasla světlo, zapálila svíčku na okně a začala se za něj modlit.