Ľ ambre
Otec Sussane zemřel, když jí bylo třiadvacet, až do poslední chvíle věřil v to, že si Sussane myslí, že byl úspěšný herec, že byl herec… Sussan bylo patnáct, když zjistila, že její otec pracuje dvacet pět let v divadle Ľ ambre jako účetní. Před svými přáteli mluvila o otci jako o herci, ne snad proto, že by na něj jako na herce byla víc hrdá, respektovala celou svou duší jeho nenaplněný sen. Pro oba byla realita pouze to, co si vpustili do hlavy a čemu sami uznali dát váhu reality.
Sussane byla celá jakoby vyřezaná ze slonové kosti, hrála vždy do úplného vyčerpání, hrála s pokorou, ale i urputností dvou dětských snů, pro které jediné má cenu dýchat. Její řasy byly často těžké a oči potažené blankou poblouznění. Málokdy byla se svým výkonem spokojená, dialogy z rolí, které sice nehrála už pár let, si každý den předříkávala. Pocit, že musí být neustále připravená, kdyby přišla velká šance, jí stahoval hrdlo k zalknutí. Její role byly úchvatné jako ona sama, ale ani jedna zatím neznamenala životní roli. Věděla přesně, co bude její životní rolí, ale naučila se být trpělivá. Ten den, kdy ředitel divadla oznámil, jakou hru budou příští měsíce zkoušet, vykoupil všechny vleklé dny čekání a život Sussane dostal jiný rozměr. Z plochého obrazu vystoupil trojrozměrný svět. Hru měl režírovat mladý režisér, rád si vybíral neznámé herce, kteří ještě šli modelovat nahými kotníky rukou zabořených do jejich hlav. Konkurz na hlavní ženskou roli byl vypsán a vedle psaných měl i svá nepsaná pravidla. Vedle mladičkých hereček Sussan působila vyzrále, v některých scénách spíše přezrále. Na roli nebyla stará, ale její vnitřní síla moudrosti a bezchybnosti, která jí až doposud zajišťovala kvalitní role a neutuchající úspěchy, jí předčasně vypálila cejch na kůži. O co víc bylo jasné, že Sussan hrát nebude, odpadala z ní plátek po plátku povinnost převlečená do hábitu disciplíny. Každé ráno chodila Sussan na dlouhé procházky do parku, cestou si koupila snídani a kávu s hustou smetanou. Sedla si do trávy, zaklonila hlavu a dýchala ranní vzduch tak omámeně a opravdově jako by nemohla uvěřit, že žije, že skutečně žije. Do divadla chodila těsně před začátkem představení a líčit se nechávala deset minut, než předešel její dialog. Jednou zapomněla větu, kterou opakovala každý večer tento měsíc, smála se tak, že skoro ani neslyšela ústa našeptávače. Kolegové přičítali ono podivné chování otřesu z neúspěchu. Dostane se z toho, až tu hru stáhnou, přijdou jiné role, kdo říká, že ji její životní role ještě nečeká.
A skutečně hru čekala derniéra, Sussan na ní pozvala Michella z parku a oblékla si nejkrásnější šaty, které vypadaly jako ušité z baletních sukýnek. Vmáčknutá do červeného křesla vnímala každým pórem všechnu tu krásu kolem. Při děkovačce stála ještě dlouho, všichni ostatní už žili bojem o frontu na kabáty, šlapali si na nohy a natahovali ruce s číslem na měkkém papírovém lístečku. Nakonec musel Michell dojít s kabátem pro Sussan do sálu, obličej byl pokreslen šmouhatými cestičkami líčidel, které odkapávaly na bílé sukénky. Michell ji vzal za horkou ruku, a když si ji odváděl, její řasy nikdy nebyly lehčí.
