Mlžný obraz

Bílé záclony však roztáhl vítr a za nimi se vynořila obrovská džungle. Bylo až neuvěřitelné, jak byl každý kousek půdy poset tolika různými druhy rostlin. Obrovské statné stromy, jejichž kořen by neobjalo ani deset lidí, malé stromečky a keříčky, vykořisťované těmi obry. Spousty barevného kvítí a masožravých rostlin, které nabíraly potravu z hmyzem prosyceného vzduchu plnými hrstmi. Celé to rostlinstvo se proplétalo a laskalo s ještě podivuhodnějším zvířectvem. Ještěrky všech velikostí a hadi různých barev obepínali všemožné větve a stonky. Opice skákaly a vřeštěly v korunách stromů jak dávní duchové lesa. A nad tím vším barvila oblaka křídla různorodého ptactva.

Náhle na ten čerstvě namalovaný obraz pralesní krajinky někdo hodil kýbl s vodou a barva, křik a šum zmizely stejně rychle, jako se objevily. Zůstaly jen odstíny černé, které se stačily za ten malý okamžik vpít do čistě mlhavého plátna. Ze stromů zbyly jen holé větve s ostrými drápy na koncích. Z keřů se stala mrtvá a bezvýznamná košťata, rostliny se proměnily v bláto a hnůj. Zmizeli ptáci a zápach vystrnadil z nosu vůni. Celý mrtvý les začal praskat a šumět. Stromy se kymácely a pohybovaly směrem ke mně. Křoviska začala stravovat mé tělo společně s bahnem, do kterého jsem se propadal. Mé vykulené oči málem explodovaly hrůzou, ale ruka pořád svírala tužku, i když křečovitě a fanaticky bez přestání psala na kus papíru.

Dřevěné drápy krvežíznivých stromů se po mně začaly sápat, když tu se celý ponurý výkres ponořil do modré a já začal plavat. Kopal jsem nohama do všech stran, ale ruce to vůbec nevzrušovalo. Pořád psaly s jakousi nepochopitelnou posedlostí a já se propadal stále hlouběji v azurově modrém nekonečnu.

Před očima se začala svítivá modrá potemňovat a já po chvíli pochopil, že se ke mně žene hejno ryb. Vzduch mi uvízl v krku a plíce přestaly plnit svou povinnost. Kolem mé temnící se reality proplouvalo hejno sardinek, pohybujících se jako jedno tělo plné stříbrných oček a drobounkých ploutviček. Poté to byli rejnoci se svými dlouhými plášti elektřiny, kteří mě mučili svými výboji, a celé mé tělo se napínalo jako pružina. K tomu mi nohy začaly rozleptávat z hlubin připluvší medúzy. A jak lusknutím prsty se mí kati dali na útěk. Vyklízeli pódium pro jiného herce, krále dnešního programu, žraloka. Svým elegantním pohybem se dravě přibližoval k mým již umdlévajícím očím nedostatkem vzduchu. Jeho tlama se otevřela, prosvícená pár řadami ostrých lucerniček.

Vchod do jeskyně se zavřel a všude byla tma, až na ty lampičky, které se začaly s jemným pohupováním pohybovat. Jeskyni zaplňovalo ticho narušované pravidelnými útoky zvuku dopadajících kapek. Světélka se neuvěřitelně rozzářila a odhalila obrovské prostory, poseté krápníky. U stropu se stíny podivně míhaly a já nervozitou zakašlal. Koule nezbedné temnoty vybuchla v obrovské hejno netopýrů, kteří se na mě střídavě snášeli a drásali mi vlasy a obličej. Nemohl jsem si chránit hlavu, ruce pevně svíraly papírový poklad, který pro ně byl cennější než můj vlastní život. Rozběhl jsem se tedy neprobádanou cestou a doufal v malířovo slitování.

Nechal mě pěkně dlouho trápit, a až když jsem byl na pokraji svých sil, namaloval přede mnou oslepující východ z jeskyně. Vběhl jsem na rozpálený písek a nespatřil kromě oblohy nic jiného. Nikdy jsem nevnímal moc pouště více, než teď. Tichá, věčná, nezdolná. Poohlédl jsem se po cestě zpět, ale hbitý štětec ji rychle přemaloval. Jak jednoduché je přemalovat horu kamene v dunu písku! Vydal jsem se tedy po pískovém koberci do nekonečna. Slunce ohřívalo duny do neuvěřitelných teplot a z mého těla se vyrojily první kapičky potu. Putoval jsem dále rutinní krajinou a po chvíli jsem se už jen pomaličku plazil, vysušen, zbaven veškeré vody.

Už jako obvykle se krajina změnila, kdykoliv jsem zašel na pokraj svých sil. Papír a tužku jsem však pořád držel v ruce a zapisoval poctivě vše, co jsem cítil a viděl.

Písek se jedním tahem zbarvil do bílé a začal chladit. Byl jsem vyčerpaný a tak chvilku trvalo, než jsem pochopil, že jde o sníh. Začal jsem ho nabírat plnými hrstmi a krmit se jím. Chlad sněhu v mých ústech ustoupil, sníh začal tát a mé tělo zalil první doušek vody.

Sněhová pláň se opět změnila ve vodu a já jsem plul na ledové kře. Na každé z ostatních ker bylo po jednom druhu zvířete, které tyto končiny bylo schopno obývat. Lední medvěd podřimoval uprostřed své bílé lodičky, tučňák se vesele potápěl do ledové lázně a opět šplhal na plovoucí kus pevniny. A tuleň se snažil svým kolébavým pohybem dostat k vodě, aby si pohrál s rozverným tučňákem...

Podíval jsem se vzhůru do oblohy kolébané v klíně noci. A aby se jí dobře spalo, rozesela noc všude kolem stříbrné hvězdičky a srpek měsíce. Všechno to se nade mnou klenulo, jako strop, jako kus látky přišpendlený k dvěma tyčím v nekonečnu. Někdo je však ustřihl a ta vesmírná látka se na mě snesla. Celého mě zabalila do své hebkosti a já se z ní nemohl dostat pryč, nemohl jsem už ani psát, neviděl jsem...

Víc už jsem toho bohužel nestihl zhlédnout. Vliv drogy ustoupil a halucinace se rozplynula tak rychle, jako začala. Doufám, že dílko prodám a vydělám si na další letenku do světa snů. Snad se vám můj výlet líbil...