Momentky
V noci se ti občas zdává,
že bys jí mohl darovat
cypřiš z Jeruzaléma
se sklenkou své krve.
To aby sny už nikdy nebyly.
Co kdybych Tě potkal?
Prosím, neříkej ano ani ne!
Jen se tvař nejistě.
Měj ve vlasech kousky sněhu
a zase se ptej,
kdy ze sebe strhnu tu trpkosti vinětu.
Bolest je vždy svázána pevně do snopů.
Vždycky když vedle sebe ležíme,
máme v dlaních kapky srdce toho druhého.
Místo náplastí krásná slova.
Je jich víc a víc.
Ale každé stéblo se jednou zlomí
a i prorok přece zemře!
Je už málo měst,
kde se svítá odhrnutím závoje
z pekelných chrličů vody na kostelech,
o nichž se říká, že je tam klid.
Je už málo měst,
kde chodí žebráčci
dům od domu
se slepým zpěvem
a uzlíčkem, kde si schraňuji
celou svoji minulost
a pár dalších cetek.
Je už málo měst,
kde Tě mám
ve svých dlaních,
když mží.
Psal bych básně
pro Tebe,
jak sníš a mlčíš,
psal bych básně
pro moře,
jak moudře žije a jen tak si vraždí.
Nebo bych psal o zeměžluči z lidí,
o tajemné chuti ženství
a o hledání klíče k čemukoliv.
Nechal bych ty verše padnout na papír.
Ale mám strach.
Ze sebe...
Zítra Tě snad potkám.
A budeš mít zase ty černé vlasy.
Vždycky stékají jak bystřina do tvého výstřihu.
Zítra Tě chci potkat,
aby moje oči mohli dýchat
jenom
Tebe.
Zástupy slepých andělů si zapějí chór,
který Tebe,
má nevinná hříšnice,
bude doprovázet a děsit
na cestě ke klášteru.
Na cestě,
kde z tvých rtů i kameny sténají
a tráva nechce růst.
Má nevinná hříšnice,
nech se spálit ohněm,
abys mi neoněměla
v plesnivých stěnách
té monstrózní stavby.
Pravda vždycky nasytí oheň.
Ten pak umře.
