Otec Ignác

"Nádherná mše, otče," libovali si a otec se usmíval, šťastný a pyšný, jak dobře koná své poslání. Nadevše miloval svou farnost a všechny ovečky, které měl na starosti, a samozřejmě Boha. Snažil se ze všech sil nezklamat důvěru, již v něj vkládají farníci a jen jeho zásluhou bude kostel co nevidět renovován stejně jako před několika týdny hřbitov. Všechny hrobky i náhrobky byly zbaveny nezdolného břečťanu, zlaté písmo obnoveno. Cestičky a pěšinky vysypány štěrkem a osázeny mateřídouškou. Lidé si na hřbitov přišli třeba jen přivonět a každý si byl jist, že toto je to pravé místo pro poslední odpočinek.

Otec Ignác, dojat pohledem na sluneční kotouč zářící mezi náhrobními kameny a zrestaurovanými sochami svatých a andělů, uronil slzu a zamířil zpět do kostela. Příjemný letní podvečer vzal za své a otce ovanula zatuchlina a chlad starého kamene. Lavice se hroutily pod tíhou červotočů a vysoko u stropu se proháněla meluzína. Musí se to tu dát do pořádku stůj co stůj, utvrdil se otec v přesvědčení a začal sklízet věci z oltáře. Ještěže se plíseň uchytila jen tady, nahnul se otec Ignác za oltář a nasál z plných plic hnilobný pach. Na vteřinu ho napadlo, že by všechnu tu špínu mohl vyfouknout před kostelem a zbavit se tak plísně jednou provždy. Zasmál se té pošetilé myšlence a srdce se mu zalilo láskou, kterou cítil k tomuto místu, i přes jeho zašlost. Rozhlédl se po lodi a nechal na sebe působit ono prapodivné kouzlo, které nenajdete než v kostelech při západu Slunce. Světlo plaše vnikalo dovnitř skrz gotické vitráže a výjevy ze životů svatých se promítaly na podlaze a na stěnách. Jako by hniloba na chvíli ustoupila tomu zázraku a stáhla své pařáty zpět do temných koutů, kde z masivního zdiva vyrůstá majestátní klenba.

Když poslední paprsek pokryl rudým křížem kazatelnu, chlad a vlhkost se vydrápaly ze svých úkrytů a nemilosrdně přerušily otcovo rozjímání. Je čas trochu poklidit, řekl si otec Ignác a vidina večeře, kterou mu jako obvykle donesla paní Malátná, mu rozkručela žaludek. Otec spěšně odnesl vše z oltáře do zákristie, a když se vrátil pro kadidelnici, poklekl před Kristem, který visel na masivním dřevěném kříži. Pokřižoval se. I ta socha je celá prolezlá dřevomorkou a barvu už lze jen tušit, s tím se musí něco rychle udělat, pomyslel si Otec.

"S tím naprosto souhlasím," ozval se mu za zády hlas chladný a vlhký, jako by ho vydával kostel sám. Otec se s leknutím otočil, ale neviděl nikoho.

"Tady, nahoře, Otče Ignáci."

Kněz se podíval směrem, odkud zatuchlý hlas přicházel. Ve stínu mezi sloupovím se ve výšce vzpínal k nebesům kamenný anděl s mohutnými křídly a jeho oči, můj Bože! Jeho oči byly lidské. Těkaly po místnosti a občas se upnuly na kněze a spoutaly ho ďábelskou zlobou, jež v nich dlela. Ústa vytesaná do žuly, zkřivená v úsměvu, který pranic nesouvisel se štěstím, se rozevřela a drobné kamínky se neslyšně sypaly na zem.

"Proč ten vyjevený výraz, otče Ignáci? Proč klekáte na kolena a proč se křižujete? Děje se tu snad něco ďábelského, co by si žádalo Božího zásahu?" Anděl se rozhlížel po kostele a nepřestával se usmívat. "No tak, otče, vstaňte přece a velebte pána, že vám seslal anděla ze všech nejandělovatějšího, aby s vámi proklábosil dnešní večer. Máte toho tolik na srdci a zbývá vám tak málo času."

Kněz se nepřestával modlit a rameno už ho bolelo, jak se snažně křižoval. Chtěl, aby mu Bůh dodal odvahy. Neposlouchal tu zvrácenost, přesto se mu její slova prodrala až ke kostem a rezonovala v lebce, zanechávajíce za sebou drtivou sílu svého významu. Málo času? Přišel snad čas zemřít?

"Nač tak trudné myšlenky, otče Ignáci? Proč byste umíral?" Stejně jako dokázal anděl vrýt svá slova až na dno otcovy duše, dokázal i vydloubnout jeho myšlenky. Křídla roztažená, anděl seskočil z římsy a dopadl na podlahu. Z rozdrcených kachlů se vyvalil prach a jen zvolna usedal zpět. Kousek andělovy paty odpadl a zakutálel se pod lavici.

"V pěkném stavu mě udržujete, otče Ignáci. Rozpadám se, vidíte?!" řekl anděl a naschvál si ulomil kus paže. Knězova kolena byla prochladlá a třes se zmocnil jeho těla. Konečně našel odvahu, ale hlas mu přeskakoval, když se snažil mluvit:

"Odstup, ty pekelníku. Jsem služebník Boží. Jak se odvažuješ páchat své kejkle v chrámu Páně!" Hrozba se rozplynula v lodi a v otcově srdci se rozlilo zoufalství. Chtěl sebrat poslední zbytky odvahy a utéct ven, ale v cestě mu stál kamenný anděl a chechtal se jako šílenec. Plíseň se vydrolila ze spár mezi kameny a připoutala otcova kolena k podlaze. Jen pouhá jeho myšlenka na útěk jako by rozpohybovala všechnu havěť a přinutila ji zadržet ho svou odporností na jednom místě.

"Nikam, otče Ignáci!" zahřměl anděl. "Obávám se, že svou roli budete muset sehrát až do konce. Což mi připomíná, že je tu ještě někdo, kdo by s vámi rád prohodil pár slov," řekl a upřel pohled k oltáři. Kněz otočil hlavu tím směrem a spíš než zvědavost ho k tomu donutila síla cizí vůle. A nebyl to strach, kdo svíral jeho srdce. Zpředu se ozvalo skřípění dřeva a Kristova hlava se jen zvolna zvedla. Omšelá socha přibitá na kříži otevřela pronikavě modré oči, podlité krví.

"Je čas," řekl Kristus a slezl z kříže, hřeby stále v dlaních. Ignác si zakryl uši, neboť zvuk zrezivělého kovu, který se třel o dřevo, byl nesnesitelný. Přesto kněz zřetelně slyšel Kristova slova: "Vstaň a kaj se. Máš poslední příležitost. Nadešel tvůj čas. Nemyslíš, že jsem příliš patetický?" mrknul dřevěný Ježíš šibalsky na anděla.

"Ne, šlo to."

Kristus se obrátil zpět ke knězi: "Tak pojď, už je opravdu čas."

"Čas na co?" vydal ze sebe přidušeně otec.

"Poneseš břímě, Ignáci. Mé břímě. Tak se přestaň vyptávat a vstaň."

Anděl přikročil k otci a chytil ho za krk. S lehkostí ho přenesl až ke kříži, na který ho přimáčkl tak silně, že kněz ucítil v zádech třísky.

"Jedna ruka… Druhá," notoval si Ježíš a vlastní hřeby vrážel otci do dlaní. "Ještě nožky, táák. Hotovo."

Otec visel na kříži a snažil se nekřičet bolestí. Všechno utrpení vkládal do slz, které se mu plazily po tvářích.

"Tak, jaké to je, mít na svých bedrech hříchy celého lidstva?" poškleboval se anděl, zatímco ze sebe Kristus sloupával poslední zbytky barvy. Otec žádné hříchy necítil, jen bolest a chlad, který se vkrádal do konečků jeho prstů. Skřípěl zuby a ten zvuk byl podobný Kristovu hlasu. "Nestraš ho," řekl Kristus andělovi. Obrátil se na kněze: "Jen klid, otče. Nejsou žádné hříchy. Jenom povídačky pro malověrné. Udělejte mi to kvůli a chvilku tady viste. Za pár set let si zvyknete, uvidíte. Gabrieli, jdeme. Ještě zbývá hodně kostelů."

"Už letím," odvětil anděl a obě sochy vyšly z kostela. Nad hřbitovem zářil Měsíc a mezi hrobkami a náhrobky se krčily zavřené květy mateřídoušky. Sochy chyběly.