S poezií Petra Zemka jsme se již setkali. Komu to ovšem bylo málo, může si dát druhý chod.
PROCHÁZKA S HOLKOU SMUTNOU
Den se nenuceně svléká,
drze si zavoní růžovým vínem a chce se milovat.
A já zrovna teď přijdu ven.
Zrovna přijdu, když se rodí
světélka neonů.
Křičí a tancují po bulvárech.
Proplétám se tím hemžením,
v duši tvoje rozpuštěné vlasy počítám.
Po tmavém plátně oblohy
mi jdou naproti hvězdy
jak zástup delegátu s květinami.
Fotoaparáty blesknou, kamera jede
a já říkám jen,
že jsi moje smutná holka
a že v očích svoje tělo máš.
Je večer
právě pro pár kroků,
pro smutnění,
a tak si chodím
sám
kolem seřazovacích nádraží,
a kolem zemřelých kašen,
kterým málokdo na cár papíru
nějaké verše čmárá.
Na periferii už dospívá tma,
zdáli je slyšet housle,
jak hrají pro tebe
všechny stupnice mého srdce.
Modlím se k tobě
a bojím se že mě znáš,
polykám ty slova
jak dým z cigaret.
Moje holko smutná,
chtěl bych dojít až do rána,
poslechnout si salvy slunce
a koupit ti nějakou sladkou blbůstku
– třeba župan, nebo obraz od Michelangela –
a pak čekat
až přijdeš
celá od strachu.
„Miláčku, kde jsi v noci žil…?“
SRPNOVÝ OBRAZ
Srpen si hraje s hudbou nehybných klasů-
je to téměř dokonalé orchestřiště
s kulisami
šumných modřínů a mysliveckých smrků.
Řítícími hvězdami je nasvícena
celá scéna,
postavena dle návrhu
neznámého scenáristy,
který se narodil v mém srdci
a odešel do světa,
kde možná krásně umíral
na ňadrech prosté Australanky,
nebo bídně hynul
ve sklepení Spišského hradu.
Nikdo vlastně nic neví.
Zbyl jen raneček vůní
a jméno v titulcích
jedné srpnové divadelní společnosti
DNES NEDOKÁŽI LITOVAT
Posledních třicet sedm nocí dost špatně spíš.
Noční můry,
šedokřídlý alkoholici,
přilétají na velký flám.
Máš zpocené tělo pod tou bandou
s flaškami kyseliny
a plechovými hrnky
s těmi nejlepšími ročníky vína
tvých snů.
Posledních třicet sedm nocí dost špatně spíš
a není to vyjímečně kvůli ní,
holce černobrvé.
Snad máš nějakou infekci ze společnosti,
či kávu stále nedopitou.
Snad jsi neunesl svoje náboženství
nebo pár básní od Kryla.
Posledních třicet sedm nocí dost špatně spíš.
Před očima ti běží amatérský dokument toho tvého života,
aby pak stékal tak strašně starou šestadvacetiletou tváří
do děravých džberů
pod svatostánkem
odsvěceného kostela.
Posledních třicet sedm nocí dost špatně spíš.
Nad Čachticemi je dávno krvavé ráno,
měsíc zapíjí šichtu v hospodě v Sedmihradsku
a ty vstáváš z rozházené postele,
třesoucí rukou taháš z umakartového sekretáře
balíček oplatků
a klišé cigaretu.
Posledních třicet sedm nocí dost špatně spíš.
Máš to těžké,
vím,
je to příznak filozofie strachu.
Ale proč tě mám litovat,
když v rádiu pořád říkají
to je žití, to je ten život?
VEČER VE DVOU
V kouři mystických ohňů nesměle se radovat.
Tvoje city zraňovat
touhou s obvyklou tolerancí.
Ale stejně si otevřem ten sekt,
koupený v samoobsluze
pro tuto slavnostní chvíli,
která stejně není slavná.
Cinknou sklenky,
a pak zas obyčejný sex…
MLÝN V ŽELEZNÝCH HORÁCH
Sevřený lesy
starý mlýn
tam v Železných horách,
kde se na skalách drží
jen silné zákrsky borovic,
postižené
nejodvážnějšími tvary svých voňavých těl.
Kde smrky, hrdé a silné,
tiše vzpomínají na partyzány,
válečné tuláky smrdící krví
a vůbec na celou tu štrapáci
čtyřicátých let.
Starý mlýn s bludičkami,
které po nocích tkají
zelené žabincové šátky
pro malomocnou hladinu rybníka.
Starý mlýn se zaneseným náhonem
a rozčtvrceným kolem.
Tomuto místu se každý vyhýbá.
I v dnešní – moderní – době.
Kdo by stál o sucho v krku
a o krůpěje potu,
veliké jako pláč moře?
Kdo by stál o ticho
s temnými zvony zla?
Starý mlýn, kde Banderovci podřezali pana otce a jeho rodinu.
Šílená a znásilněná duše jeho dcerky
dodnes bloudí
mezi kopřivami a neupravenými bodláky,
které se drze zabydlely mezi umírajícími stěnami.
Starý mlýn na nevlídné samotě,
kam protékají paprsky,
ale nikdy se neobjeví slunce.
Starý mlýn, kde jsme se poprvé milovali.
Napsat komentář