Včera večer jsem na ulici zaslechla část písně o veronských milencích. Přišlo mi to zvláštní, vždyť Romeo a Julie jsou mrtví teprve dva dny. Ale když jsem za úsvitu cestou do kostela uviděla ty zamilované páry, novomanžele a vůbec romantické duše, jak se plíží ke hřbitovu s kyticemi růží, došlo mi, že hloupost těch dvou dětí bude slavná. A nemohla jsem odolat. Copak mi Romeo neposílal srdceryvné verše? Třeba se i já – chraň mě ruka Páně – stanu součástí té legendy, z níž už brzy nikdo nepozná, co se doopravdy stalo.
V poledne jsem se s chůvou vydala ke kryptě. Nikdo tam nebyl, ovšem, v největším žáru dne ani ta nejromantičtější mrtvola nemůže zapřít svou ohavnost. Katafalk se topil v záplavě vadnoucích květů, v miskách hořely voňavé byliny, ale pach rozkladu vládl nade vším. Chůva vyběhla ven a tiskla si na ústa kapesníček. Já jsem šla blíž. Chtěla jsem na vlastní oči vidět, co z nich zbylo kromě té legendy, která se právě rodí v pošetilých srdcích.
Sestřenka Julie má tvář jako z vosku a ránu na prsou jí zakrývají sepjaté ruce. Rty se jí trochu odchlipují od zubů. Zmocňuje se mě lítost, a já se málokdy poddávám citům. Vzpomínám na to, jak jsme si kdysi hrávaly a jak nás zlobilo, když lidé říkávali, že jsme si podobné jako vejce vejci. Chtěla jsem ji učit číst a ona se jen smála a utíkala. Hloupé vzpomínky na hloupou holku. Tehdy na slavnosti ve strýcově domě jsem náhodou zaslechla, jak ji Romeo zasypává těmi svými verši. Polovinu z nich říkal už mně a druhou polovinu ukradl tomu básníkovi, který je právě teď v módě na vévodově dvoře. Nahlédla jsem škvírou mezi závěsy: visela na něm očima jako na svatém obrázku. Smála jsem se celý večer. Teď bych spíš plakala, když vidím, jak tu leží. Navěky zatratila svou duši pro pár kulhavých rýmů a pro hezkou tvářičku bláznivého kluka.
Z té tvářičky už mnoho nezbývá, jak vidím. Krasavci Romeovi zčernala kůže a prsty se mu proměnily v rosolovité hroudy. Kdo ví, co to bylo za dryák, čím se otrávil. Vlastně se to k němu hodí. Všechno dělal rychle – rychle se zamilovával, rychle odmilovával, rychle veršoval, rychle vytahoval kord a teď se bude rychle rozkládat. Ach Bože, teď jsem skutečně příliš krutá. Možná žárlím. Možná si jen nechci přiznat, že mě ranilo, když na mě dokázal zapomenout za jeden jediný večer. Dobře, nechme to být. Udělám nad ním kříž a pomodlím se, aby v pekle příliš netrpěl. Koneckonců, Julie tam bude s ním.
I mně už se z toho nasládlého pachu dělá zle. Chvíli se rozmýšlím, jestli jim tu mám něco nechat – prsten, kadeř vlasů –, ale pak mi to přijde směšné.
Venku na slunci se mi dýchá mnohem líp. Jdeme s chůvou zpátky do města, po cestě zase slyším tu novou píseň o veronských milencích, tentokrát celou. Není tam o mně ani zmínka. To je dobře, já přeci lásce vůbec nerozumím. Romeo mi ve svých kostrbatých sonetech vyčítal, že jsem chladná. Ano, ale na rozdíl od něj a od ubohé Julie jsem živá. Díky Bohu za to.
Na náměstí se zase něco děje. Lidé od Monteků se hádají s lidmi od Kapuletů, kde budou ti dva nakonec pohřbeni. Nic se nezměnilo. Ale čekal snad někdo, že to bude jinak?
Napsat komentář