Rusalka

Tam, kde obvykle nacházela všechny své vzpomínky, teď viděla jen jeho pohrdavé oči. A bylo jí to všechno moc líto. Voda měla bahnitou barvu a podivně se leskla. Vždycky se chtěla dotknout jeho vlasů, přesně takhle mu spadaly přes ramena, ve stejných proudech, blýskaly se jako hádci, jako hedvábné šňůry. Hedvábná pouta jsou prý nejpevnější. Kdysi ji napadlo, že si z jeho temně plavých vlasů uplete provaz, aby se na něm oběsila. Ale radši se do nich ponoří. Bude to hebké jako pohlazení a zabolí to jen na okamžik. Usmála se.

Protáhla se mezerou mezi sloupky zábradlí. Trochu jí uklouzla noha; zapotácela se a instinktivně se zachytila. Na dlani jí ulpělo několik šupin oprýskaného nátěru. Stála úplně na kraji lávky, špičky bot jí už přečnívaly do prázdna, ale batoh ji táhl dozadu. Nesouhlasně zkřivila rty a otřela si ruce o kalhoty. Pak si odhrnula poletující vlasy z obličeje a naklonila se, jako by chtěla pohlédnout na svůj odraz na hladině.

Voda ji udeřila do tváře. Přesně takhle si to představovala, vždyť znala závrať ze zklamání. Snad to bylo ještě prudší, snad příliš náhlé. Chtěla zemřít, ale nečekala, že tu bude tak strašná, strašná zima. Že se nebude mít čeho držet. Hmátla do prázdna, ale sevřela jen slizké bláto. Voda jí pronikala do vlasů, do uší, proudila jí pod šaty po holé kůži a hledala si cestu. Cítila, jak jí unikají poslední zbytky vzduchu. Na chvilku zahlédla sebe samu, jak se vzpíná v zelenavých temnotách, připoutaná ke dnu břemenem, které si dobrovolně dala na záda.

Svírala rty pevně. Ještě ji nepustí dovnitř, ještě si musí připomenout oči, pro které to udělala. Jsou modré, stříbrné jako oči čaroděje. Už je nikdy neuvidím. Nadechla se.

Voda se jí propálila do plic, zaplnila je a začala se vracet zpátky. Její slzy se mísily s kalným proudem. Prohnula se do oblouku. Vydechla. Nadechla se. Ruce a nohy jí zvláčněly, jako by se proměnily v provazce chaluh. Voda se tiše plížila kolem.

Měla jsem být už dávno mrtvá. Možná jsem, jen o tom nevím. Otevřela oči. Rohovky se dotkla studená ruka řeky, ale ona jen zamrkala a dál hleděla do vlnivého světa. Voda v plicích ji dráždila ke kašli, krk měla rozdrásaný, ale dýchala. Bylo to odporné. A není to přece vůbec možné. Jsem mrtvá. Pozorovala, jak jí z úst pravidelně vychází proud vody. Mihl se nad ní stín, snad po hladině plula větev. Nebo je to ryba?

Ležela tak dlouho, už nevnímala chlad, bolest, ani špínu. Nenacházela vzpomínky ani jeho výsměšný pohled, protože je nehledala. Učila se žít v hlubinách. Ohmatávala vlákna plynoucího proudu, smiřovala se se zrnky písku, která jí ulpívala na jazyku, přivykala oči na obrazy složené ze šedé, zelené a hnědé. Podvolila se vlnivému rytmu, aby nepřekážela vodě v cestě. Možná tady zůstane, je tu takové ticho... Nechala se ukolébat ke spánku.

Zdálo se jí, že češe komusi dlouhé plavé vlasy.

Probudila se. Hladina nad ní se prohýbala pod údery dešťových kapek. Každá se ponořila, na kratičký okamžik ještě byla sama sebou a pak se rozplynula, aby se stala součástí řeky. Bylo to krásné. Cítila stejné chvění, jako když se dívala na jeho dlouhé štíhlé prsty. Zdá se, že je to všude stejné, tolik krásy a tolik bolesti.

Pomalu vyvlékla paže z popruhů a odrazila se od bahnitého dna. Zhluboka vydechla, aby uvolnila vzduchu prostor, a vynořila se. Znovu to bolelo, jako by jí hrdlo rvaly drápy nějaké kruté šelmy. Proud ji nesl ke břehu a déšť z ní smýval špínu.

Nejistým krokem došla k lávce. Jestli bude zítra pršet, vrátí se, protože krása stojí za jakoukoli bolest. A jestli ne, počká. Na podzim přece prší každou chvíli.