Sonáta podzimní
Sonáta podzimní
zášť
vyhrábnutá z horkého popela
a touha
spletená z vlasů smrti
mokrým
vápencem přibarvena
a mlýnské kolo
zpěvem drtí
děti
vyhnané z ráje
Trs nadějí
sáhnu
až na dno popela
do krbu
pro doutnající lásku
neb
chytím v oblacích anděla
a omotám duhovou pásku
na schůdky svých šlépějí
vyhrábnu
z hloubi Země dým
do duše
zasadím perly slz
jejichž
žárem magma rozhořím
a zatavím do prstenu trs
nadějí
vytrhnu z
pravěku kořen lásky
pokropím
krví srdce své
snad touhu v tobě probudím
a úsměv
vázaný do kytice orchidejí
mi dáš,
až přijde čas
radostná tesknota
se cuká tam někde v koutku
neoděná
bránící
chránící
vstup do
svého JÁ
provázeného
proudem myšlenek
tvého bytí
prosakujícího
do další
generace
Zrod básně
Jsi beze jména
jako dítě
při početí
jen jedno
a jedna
a čas kvapem letí
řetězovou reakcí.
Jsi myšlenka
vyrytá z hloubi
Země
jen jedno
a jedna
a kapky vláhy
se rozlévají temně
a sají život dál.
Jsi orel
se svázanými křídly
ve výši
jen jedno
a jedna
prasknou okovy
jak chřestýši
a rozlezou se do všech stran.
Jsi jako hlína
po bitvě na poli
jen jedno
a jedna
krev vsakuje - nebolí
a dává
vzácný dar.
Návštěva
Zář sluneční
vstoupila do pokoje.
Víno
a
číš
Srdce tepající
a
přátelství,
jenž spojuje
pevná mříž.
Velkoměsto
Světla
zářící jak hvězdy
v meziplanetárním prostoru
(nebo to byly bludičky
lákající vejít do
čvachtajícího bláta posedlosti
v scenérii odkud
není úniku)? -
Světla zhasla.
A naše mysl bloudí
s pozůstatky fantazie
někde v historii.
Nadšeně se hrabe
v melodiích a přebírá,
co mu z obsahu zbylo.
Světla zazáří.
Uplakané
(nebo snad rozjásané) -
tváře
se zvednou a jdou
dál hledat světlo.
Třeba kavárny,
kde se míchá
záře sklenic
s bohatstvím.
Kola, Tonic, Pepsi
tiše závidí
večeři - (nebo alespoň šlehačkovému poháru).
Světla pasáží
výkladních skříní
vtahují do sebe
- (jako usmrkaný chlapec) -
dychtivě oči,
žasnoucí nad
šarmem a elegancí.
Setmělo se.
Nemůžu dovnitř, mé JÁ.
Nebo je to zase jen
žvást, aby
ses utěšil a nemyslel
na tu chudou kolu?
A světla září
do toho promenádního tichého
zpěvu, který
si obtočil šálu, kolem
půlnoční
ulíbané tramvajové zastávky.
Před bouří
Tíha šedého prachu se brouzdá
krajem ohnutých hřbetů
až na samé dno vlajícího moře.
Vzduch, prosycen sálajícím žárem,
spaluje zelené konečky prstů
vyčnívajících ze země.
Oči květů prosí o milost.
Stvoly, krčící se k zemi
jako vyděšená koťata
toužebně čekají na doušek.
Křik ptáků zalezl do křoví.
Ticho se vyšplhalo až na
ten nejvyšší chomáček jehličí.
Jen zvon se proplétá předměstím lesa.
Předběhl i ten hluk ticha
a vytáhl kapičky z nebe.
Přesycená mračna vydala
svá tajemství rodícího života.
Smyté viny zvedly ohnutý hřbet
a vůně bahna vnořená do životodárné
krve dovolila pokračovat
v odkrajování času smíseného
genetickým předáváním informací.
