Štěpánka Kubíčková – básně

Heizung

Stopy
mých chodidel
stírají se
pod nánosy bahna
tak ožehnuté od kamen

kamna
pocity skrývají
v útrobách plechu
k mým nohám
však
přichází chlad

chlad od mé duše
která
nastydla od jiných ...

Das Geld

Ztrácíš
se v tmách

v tmách
života

v tmách
kde sami
jsme si zhasli

v tmách
nekončících
papírů
poskvrněných
krví
Země –

listy
chybí na stromech
které nám
s ochotou
dávaly možnost
žití –

teď chceš spatřit
chrousta
co obdivuje
tvoje
bezcenné fávo
a místo toho
se jen tvá ústa
naprázdno
otvírají

... ztratil jsi
hlas ...

Neobjevím
už nic nového
stokrát
to tu bylo ...

... nebo snad tisíckrát

není pro to
čísla
ale někdo vyvolený
bude jednou
poslední

a shoří
spolu
s lehkými těly
plnými
těžkého
a nerozkladného masa
v nekončícím
tunelu
spolu s posledním
produktem
nabarvené epochy
kde barvy byly
znelíbeny
přírodě

v tunelu
kde duše
lidské
nejsou více
k mání ...

Vzkřísila jsem vosu

Vzkřísila jsem
vosu
snad

život
nevyzpytatelný -
alegorie
zvířecího pudu

Stojím
před oknem
jedním dechem
vnímám barvy
zelené
barvy trávy
která úkosem
útočí
na moje smysly ...

Chci nabrat
vodu
však protéká mi
mezi prsty
jak stín
proti namířené ruce ...

pomoz mi
chvěje se jaro -
to snad vidím
v blouznivých dnech

do ruky
nabídne se mi
sklenička -
velikonoční obrázky
vyzařují
posměšnou nadějí
chce se ti
teď spát?

Sklenička
už objímá
vodárenský produkt
a rostliny
ve vyprahlém okně
ke mně
chtivě natahují
vybledlé listy ...

Požehnám
mrtvé vose
která ve vyprahlé
skleněné poušti
hrob
sama pod mojí
ostnatou
našla si
a pak
dopřávám květinám ...

Hodina
nezdá se

hledám tlející
hmyz

Snad
květiny
tomu tak chtěly
a vypustily
kapku životní vláhy

či vzřísila jsem
vosu
snad já?

Vlak

Vzpomněla jsem si
na hračku
která rozbila mi
duši
mění se mi
v čase
a teď tu čekám
na vlak ...

Přijede dřív
než
mé stáří?

Nemám nic
a jsem
jak bezedný hráč
s příliš
riskantním
životem ...

Káva zdarma
káva zdarma!
káva jinotajem
od bodrého maďara
v příliš suchém
čekání
na cílové město

... dostala jsem
trochu
homoru
který nepálí ...

Na trase
co život mi
nastiňuje
lehkými tóny
někdo ztratil roky
mezi živými
a já je tu
hledám ...?!

s posměšnými
koutky
vzlédnu –

parodie
pomíjivé
jistoty

Pojď do postele, prosím

"Pojď do postele
prosím" –

"nic mě nehřeje
jen nasává
zbytky
ranních usrkávání
z mlčících šálků
a pak
když tma obepíná
těla
přistrkuješ
pro změnu
láhev vína ..."

Tma
ticho
mlčící bozi
pějí
neslyšný chorál
a vysmívají se
skrz
vrstvy pekla

"Tak vstaň
a vzhlídni ke dveřím" –

mohla bych puknout
smíchy
ale ztuhlá grimasa
je cejchem času
co vryl se
mi
do tváře ...

Čekám rozednění
jak chléb s máslem
ale plačící děcko
je skryté
v čase
ten tón
sama vyloudím –
pak
zatnu pěst ...

Nikdo mě neprosil
jen fráze
z povrchu kůže
zpocena byla
a já můžu v klidu
dál
sama
usínat ...

Hostitel

List

spadl ze stromu
jak umíráček
který odzvání
zánik
zpruzelé kůry ...

Šlápota
se zaboří -

dotkne se jen tence
špičkou podpatku
okraje
špinavého chodníku ...

a les se chvěje
tak vzdálen
všemu
ale blízko zániku

zvuk
jen jak zpoza mraku
přiblížen
očima vidoucího
nastíní scénu -
stínohru
těl
co v závanu noci
v závalu nucené
vášně
měly chuť
opuštěné stromy
navštívit ...

Chrám
kde hudba
a pohostinnost
volná jest
místo
kde podávají si
ruce
neutrální buřiči
scénáristových klišé
a odměna nepřipadá
hostiteli ...

A kůrovec
vzdochobřich
ještě jednou do kůry
zakousl se
z ironické radosti ...