Strana 7 - tvorba-hlavní

Co se stane, když do banální lidské situace přimícháte nadsázku složenou ze sexuální perverze a bezduchého násilí? Vznikne text Petra Měrky, text s charakteristickým stylem, který si nebere servítky a otevřeně operuje s pojmy, které si většina lidí raději ani nemyslí. Teprve když autor vrazí čtenáři kudlu do břicha, získá si jeho plnou pozornost. Je ovšem otázkou, zda si získá i jeho sympatie. Posuďte sami. (Text obsahuje vulgarismy a rozhodně není vhodný pro lidi, kteří ještě nevlastní platné číslo kreditní karty!)

Pokud mluví ženy o zpoždění, mají tím na mysli, že se s největší pravděpodobností nacházejí v jiném stavu. Z toho důvodu se autor Mrmlíků rozhodl, že pro zvýšení pregnantnosti seriálu vytvoří umělé zpoždění. S trochou štěstí tímto laciným trikem komiks otěhotní dalšími nápady a vybují v něm nejedna nová myšlenka. Oficiálně budiž tedy oznámeno, že Mrmlíci se stávají pravidelným měsíčníkem s občasným zpožděním, neboť zrodu nápadů se má dopřát čas jako kvašení kyselým okurkám.

Budík ukazoval pár minut po čtvrté. Za oknem panovalo stříbřité holubičí šero a stromy se klátily ve větru. Ona klečela v posteli, tvář tiskla ke zdi, která ji dělila od prázdného pokoje, a přes zavřené oči jí spadaly zacuchané prameny vlasů. Pak pomalu zvedla ruce, položila dlaně na zvrásněný povrch tapety a začala jemně kroužit bříšky prstů, jako když přisáté kotě hladí tlapkami mámin podbřišek. Dělala to zcela nevědomky, napůl ještě spala. Na holých pažích jí naskakovala husí kůže, ale ona nevnímala nic. Dýchala pomalu a co nejtišeji. Naslouchala.

Deset bývá těch měsíců příprav a rozmýšlení, kde společně se svými přáteli oslavím první den nového roku. Snažím se přijít na něco originálního, neobvyklého a především úplně odlišného oproti roku loňskému. Většinou se rozčiluju, šílím, trhám si vlasy a koušu nehet za nehtem, řeším s lidmi, kam by chtěli nejraději jet, hádám se sama se sebou a přemlouvám se, že příští rok, už opravdu, se jim na to všechno do puntíku vykašlu.

Dokážu být zavřená celé hodiny, celé dny dokážu sedět mezi čtyřmi stěnami. Kladu slovo vedle slova anebo steh vedle stehu, hledám v tlustých knihách dvířka do jiných světů. Šelma přitom tiše sedí tam, kam dohlédnu jen koutkem oka, a pozoruje mě. Občas zavře oči a dřímá. Večer mi skočí do postele a stočí se mi na prsou do klubíčka. Živí se mými sny, ráno se jí spokojeně lesknou zuby.

Tak samu sebe nazývá začínající básnířka, jejíž zaměstnání jí vytyčilo životní plavbu informačním tokem. Srdcem však stále zůstává v poetických lukách a touha tvořit je pro ni stejnou motivací jako výplatní páska. Snad proto se v její poezii stále vrací motivy moderní kanceláře a konzumního snažení a pokoušejí se o nesnadnou fúzi s křehkou múzou lidského nitra a nesnadno postižitelných citů.

Stála na železné lávce pro pěší a dívala se do vln. Ve vlasech se jí zachytil zlatavě hnědý topolový list. Bezmyšlenkovitě po něm sáhla a roztrhala ho na malé kousky, které pak hodila dolů do proudu. Vítr je však odnesl do bezpečí, jen dva se utopily.