Cena Jindřicha Chalupeckého

Není tedy zřejmě náhodou, že ocenění pro umělce do 35 let je pojmenováno po uměleckém kritikovi, a nikoli umělci. Cenu Jindřicha Chalupeckého udělovala mezinárodní porota již po osmnácté. Letos došlo k výrazné změně koncepce, když byla díla pěti nominovaných tvůrců (z přihlášených 66 umělců) vystavena v pěti menších pražských galeriích, a ne na jednom místě jako doposud. Každý tak podle slov organizátorů získal vlastní prostor působnosti – o čemž se můžete přesvědčit sami, a to do 2. prosince.

V galerii Entrance v karlínských Studios vystavuje Pavla Sceranková. Nepoučený divák by asi ani nepoznal, že zde nějaká instalace vůbec je. U vrat leží hromádka dřevotřísek svázaná gumicukem, ze stropu jako by padal polystyrenový hranol a v koutě se krčí obrazovka s videem, ze kterého lze posléze pochopit, že hromada dřevotřísek je vlastně projekt překlápějícího se interaktivního nábytku a polystyrenový kolos nepadá ze stropu vinou nepořádných řemeslníků, ale je řádnou součástí instalace. Tato koncepce je natolik svázána s jistým filosofickým přesahem, že teprve z dalších informací můžeme nahlédnout tvůrčí záměr. Umělkyně se zabývá vztahem těla, objemu, prostoru a problémem události; situací, kdy se abstraktní intenzivní „objemy“ stávají konkrétními situacemi a procesy; kdy se nahromaděný potenciál energie promění v Událost (jako je Stěhování).

V galerii NoD a etc, které se obě nacházejí ve stejném prostoru v Dlouhé ulici, vystavovali Jan Nálevka a Zbyněk Baladrán. Baladránův projekt s názvem Teorie práce byl inspirován novou administrativní budovou v Radlicích, o níž její architekti prohlásili, že se stane „nástrojem reformy celé instituce“, a Baladrán v něm převedl problematiku pracovních a obecněji sociálních vztahů na geometricky definovatelné funkce a vektory, jako by opravdu lidé byli formováni podle prostředí, do kterého jsou zasazeni a které jim automaticky vnucuje jistá pravidla. Z Baladránovy práce je cítit skepse vůči racionálnímu řádu, neustálé pochybování a zkoumání významu obrazů a slov. Nálevka se ve své práci obdobně inspiroval marketingovými strategiemi, použil texty z reklamních letáků a vytvořil rychlým sledem písmen na třech plátnech stroboskopický efekt. Obě projekce jsou však vposledku stejně povrchně efektní jako mechanismy, které kritizují – a snad jde o záměr…

Co se týče využití prostoru, Eva Koťátková se v Galerii Jelení vyřádila. Aby také ne, vždyť využívání prostorů je jejím eminentním tématem. Koťátková si hraje s nejbližším přirozeným okolím, objevuje funkční mechanismy domácnosti, zkoumá různé pozice, nové souřadnice, vytváří slepence z předmětů každodenní potřeby, mechanismy bez funkce, nové prostředí s neproniknutelným řádem; její instalace se skládá z kreseb, několika objektů a videí zachycujících denně přestavovaný prostor – prolézačky táhnoucí se po celém bytě, menší pokojíky ve velkém pokoji, anebo ohrádka, do které se postupným přibíjením dalších prkýnek autorka sama „zazdila“. Do expozice se vstupuje, či spíše vlézá tunelem, který se opravdu stal přirozenou součástí stísněného dvorku galerie. Celá instalace se všemi svými proměnami a deformacemi prostoru mi neodbytně připomínala Alenku v říši divů, jen je ta pohádka trochu smutná, tak jako atmosféra prázdného bytu v zamračeném dni. Výraz Evy Koťátkové je totiž téměř asketicky oproštěný, nápaditý, ale tak nějak suchý (a to i když je výstava doprovázena nepřetržitým zvukem tekoucí vody…).

Musím přiznat, že mně osobně se nejvíce líbila práce Jakuba Hoška, stejně jako čtenářům Reflexu, díky nimž získal cenu diváků. V galerii A.M. 180, která je jeho domovským prostředím, vystavuje Hošek plátna a objekty, které zaujmou typickou ostrou linkou. Hoškova díla? Kultovní, subverzivní, temné, nervózní, brutální a něžné hrátky na ostří nože, obrazy, které se uhnízdí v hlavě jako chytlavá melodie, Don´t Say Be Tender First mi bude znít v hlavě ještě dlouho (snad ne viset nad hlavou jako Damoklův meč)…

Porota nakonec z finalistů vybrala Evu Koťátkovou, na jejíž tvorbě ocenila především komplexní, konceptuální i hravý přístup ke každodenním předmětům a prostorům. Při tiskové konferenci čelila porota dotazům týkajícím se skutečnosti, že opět nevyhrál malíř a že opět zvítězila žena, ale jak se dalo čekat, bylo zdůrazněno, že všem jde pouze o kvalitu tvorby v souvislosti s děním na světové umělecké scéně bez ohledu na pohlaví či techniku. Ještě že to ty poroty umějí tak pěkně podat…