Kavárenský povaleč na horách
Naštěstí se v horských letoviscích lze věnovat i jiným záležitostem než zimním sportům, říká si kavárenský povaleč. Navíc letos ani nebude za největšího zevla, protože sněhu je tak málo, že na sjezdovkách je sníh technický a navíc mokrý, a běžkařům zase odvezli půlku Jizerské magistrály do nížiny na mistrovství. Takže vlastně nezbývá než jít na malou zdravotní procházku a pak zavítat do kavárny.
Dokonce si vzpomínám, že právě v liberecké kavárně Stará pošta před lety uzrálo mé rozhodnutí stát se kavárenským povalečem. V pozůstatcích luxusu, mezi stěnami zdobenými tmavými látkovými tapetami a jemnou štukovou výzdobou šlo chvíli přehlížet i plastový nábytek a umělé květiny a štrůdl měli vždycky výborný. Zatímco Pošta je klasickou hotelovou kavárnou na náměstí, zdobenou štuky připomínající dortíky, další ze zajímavých libereckých podniků je docela jiného rázu. Umělecká kavárna Ateliér v Pražské ulici je zároveň i galerií, občas také kinokavárnou a v každém případě zajímavým ateliérovým prostorem, který je tak, jak má být, v podkroví, do něhož se leze po starých rozvrzaných schodech.
Právě zde probíhá velmi zajímavá výstava fotografií Jiřího Jiroutka Czech pes photo, což jsou velkoformátové černobílé portréty psů a jejich paniček. Nejenže jde o kvalitní fotky, ale člověk si ještě užije spoustu švandy, když zkouší vypozorovat, jestli se psi podobají svým majitelům, jak se říká. Ta podoba je totiž nepopiratelná – a to nemyslím vůbec urážlivě. Dámy samozřejmě nemají žádné psí mordy (jde naopak vesměs o velmi pohledné paní a dívky), ale už v typu psa, který si vyberou, a dále v držení těla či výrazu tváře je vidět, jak soužití člověka se zvířetem oba formuje (protože těžko říci, jestli se spíš pes začíná podobat svému pánovi, anebo člověk přebírá některé výrazné rysy svého psa, anebo jestli je to tak, že se prostě najdou tak, jako se nacházejí přátelé na základě nějaké podobnosti či příbuznosti povah). Což mi připomíná, že buddhističtí mniši krmí toulavé psy, protože se domnívají, že jsou to převtělení bratři, kteří provedli v minulém životě něco hříšného, a tak se znovuzrodili jako tato pro Asiaty špinavá zvířata. Na rozdíl od Asie, kde se o psy starají jen jako o potencionální zakletou lidskou duši ve zvířecím těle, Evropa namísto reinkarnace uznává příběh o věrném přátelství mezi člověkem a zvířetem, ve kterém není nikdy úplně jisté, kdo koho vlastně ochraňuje a stráží.
Napadlo mě připojit svůj portrét s našimi psy, ale pochybuji, že by mi tak krásně pózovali. (Krom toho by obrázek s těmi našimi rafany, z nichž jeden je navíc skoro černý a jeden světlý, jsou smíšeni z vlčáka, fily, boxera a staforda a občas se porvou, mohl nahrávat těm, co si myslí, že jsou mi povahou nejbližší agresivní blíženci:). Připojené snímky pocházejí ze zmiňované výstavy i zdravotní procházky po předjarních Jizerkách.
Galerie{gallery}nekultura07/vytvarne_umeni/okenko20.2.{/gallery}
