Když dva dělají totéž...
V jednom ze svých posledních článků jsem se zmínila o vzácné kávě Kopi luwak, jejímž zdrojem je trus nočního zvířete, které se podobá kočce a nazývá se cibetka (neboli krásně česky ovíječ skvrnitý). Cibetky jsou rozšířeny od Asie přes Afriku po jižní Evropu, ovšem pouze v Indonésii a na Filipínách se živí i sladkými kávovými bobulemi. Ty procházejí jejich trávicím traktem, aniž by byla strávena jádra – kávová zrna. Ta jsou následně přirozeně vyexpedována z těla, sesbírána domorodci a káva, která se z nich připravuje, je právě onou vzácnou a drahou pochutinou na kavárenských stolcích opravdových labužníků.
Její chuť je přirovnávána například ke švestkovým povidlům či hořké čokoládě s lískovými oříšky. Co je vlastně zdrojem onoho nezaměnitelného aroma a chuti? Jedni se přiklánějí k faktu, že cibetka je skutečným fajnšmekrem a že si z kávovníků vybírá nejlépe vyzrálá zrna, což žádný jiný sběrač nedokáže. Jiní jsou názoru, že kyseliny, žaludeční šťávy a enzymy při trávení pronikají do zrn, což způsobí, že se v nich rozpadají proteiny a vznikají aminokyseliny, které se pražením zahřejí, reagují s ostatními složkami a vytvářejí chuťové sloučeniny odlišné od chuti ostatních zrn. Ať už je to jakkoli, zajímavější otázkou pro mne zůstává, koho jako prvního napadlo pít kávu sesbíranou z cibetčího trusu. Podle mne to mohl být jedině nějaký nadaný povaleč. Všichni ve vesnici ho pomlouvali a říkali: ten se zmůže tak akorát na to hrabat se v cibetčích h… trusu! A vida, nakonec se z cibetčího trusu stal zlatý důl…
Jak jsem ale předeslala již v úvodu: když dva dělají totéž, není to totéž. Člověk by si řekl, že ponaučení zní: jestliže se takový flákač dá jednou do přemýšlení, zaručeně vymyslí něco zajímavého, když už si dal tu námahu s myšlením, a navíc něco, co ušetří další snažení a pachtění. Ve skutečnosti samozřejmě většina flákačů vymýšlí jen samé blbiny. Tak například úředníci na Praze 7. Ne že bych chtěla někomu podsouvat, že snad nemají co na práci. Naopak, práce je spousta: tak například zařídit, aby na místě oblíbeného klubu vznikl nějaký pěkný hotel, z čehož kouká méně probémů a více peněz. Holešovický klub Cross tento víkend přišel o slavnou zvoničku a hodiny, které zdobily jeho vchod. Stavebníkům nepochybně scházelo povolení, a úřad tak zareagoval zcela podle pravidel. Jenomže v krátké tiskové zprávě se zároveň dočteme, že už se počítá s výstavbou luxusního hotelu, které klub prostě vadí. A to je věc, která nejenom není překvapivá, ale v pražském prostředí vlastně typická – skoro se zdá, že se na rozdíl třeba od Berlína v Praze cokoli zajímavého a originálního, ať už je to undergroundový klub anebo odvážná stavba, prostě nechytá… Jenomže luxusní hotely atmosféru města nevytvoří a držení se konvencí a odmítání experimentů nevede k žádným objevům (a potažmo ani zajímavým ziskům!). To, co přitahuje, a to i movité turisty a zákazníky, je něco zvláštního, genius loci, nepravděpodobné odchylky od normálu – tak jako káva prošlá střevy ovíječe, za kterou jsou labužníci ochotni platit šest set korun za šálek. To, co tvrdím, tedy není, že by úředníci neměli hledět na zisk, ale to, že zisk často plyne z toho, co se zdálo být nesmyslnou hříčkou, bláznivým nápadem, naprosto nerentabilní záležitostí. Stačí si vidět dál než na špičku nosu.
Připojuji záběry z inspirativního prostředí klubu Cross a doufám, že nebudou brzy pamětnické.
Galerie{gallery}nekultura07/vytvarne_umeni/okenko13.2.{/gallery}
