Město Liberec leží nedaleko česko-polsko-německého trojmezí vklíněno mezi masiv Jizerských hor a Ještědsko-Kozákovský hřbet. Jeho ekonomická a kulturní orientace byla historicky orientována spíše severním směrem, do oblastí Slezska a Lužice, a tudíž se po pádu železné opony zničehonic ocitlo v oblasti periferie, na samých hranicích hermeticky uzavřeného východního bloku. Poválečný odsun sudetských Němců, jež zbavil Liberec většiny původního obyvatelstva, pak způsobil vznik jakési hlubší, vnitřní perifernosti města, jež ho zasáhla zřejmě mnohem více než perifernost geografická.
Navázání nových vztahů města pak zabránila nedostatečná aktivita politiků a úředníků, kteří nebyli do dnešních dnů schopni realizovat kompletní dálniční či kvalitní vlakové spojení města s Prahou a po pádu komunismu pak oživit ideu nacistického vedení města, jež plánovalo napojení Liberce na německou síť dálnic. I přesto město působí v jistém smyslu
jako rušná křižovatka, křižovatka národů, ideologií či uměleckých směrů, jež si tu podávaly lítací dveře dějin.
Asi nejviditelněji se činnost tohoto dějinného kolotoče podepsala na architektonické tváři města, nejvíce pak na prostoru takzvaného dolního centra, které je i dnes, v době, kdy se Liberec probouzí k novému životu, místem neobyčejně intenzivní stavební aktivity. Dolní centrum je navíc nejen metaforickou křižovatkou dějin, ale také slouží městu jako skutečná křižovatka dopravní. Dovolte mi tedy, abych vás zde seznámil s tímto nezvyklým místem, jež je skutečným srdcem Liberce, srdcem, které přestože prodělalo několik silných infarktů, neustále, a zdá se že se stále větší silou, vhání krev do cévního systému města.
Od pradávna sloužilo místo v údolní nivě Nisy ke zpracování textilu. Systém mlýnských kanálů sem přiváděl vodu, sloužící soukenickým dílnám, jež daly jméno i jednomu z ústředních bodů dolního centra – Soukennému náměstí. V návaznosti na soukenické řemeslo se tu provozovalo i barvířství, což dokládá název ulice Barvířská, ústící právě na Soukenné náměstí. Dolní centrum bývalo tedy a do jisté míry stále je jakýmsi provozním, urbanisticky roztříštěným zázemím centra Liberce, hrdě se vypínajícího na malém návrší nad ním.
První skutečná stavební revoluce, jež zasáhla celý Liberec a dotkla se proto také oblasti dolního centra, probíhala od konce století 18. až do konce století následujícího. Vzrůstající ekonomická síla města se nejprve projevila v pozdně rokokové výstavbě. Vedle nové čtvrti Kristiánov se podepsala tato epocha také na tváři postupně se rodícího Soukenného náměstí, kde v blízkosti Pražské ulice vedoucí ke Staroměstskému náměstí (dnes náměstí Dr. Eduarda Beneše) vyrostl hostinec Německý dům (1802). V průběhu 19. století pak uliční čáry historizujících činžovních domů prostor náměstí víceméně ze tří stran uzavřely. Tečkou za stavebními úpravami Soukenného náměstí v průběhu dlouhého století se stal Bayerův secesní obchodní dům (1903), jehož patrová hmota zaplnila severovýchodní část dnešního volného prostranství. Jako jeden z prvních libereckých obchodních domů předznamenala tato stavba pozdější dominující úlohu dolního centra, nového hlavního tržiště Liberce.
Další zlomové údobí ve vývoji architektury a urbanismu dolního centra představovala 20. a 30. léta. Zájem stavebníků první republiky se opět upřel k Soukennému náměstí, jež svojí polohou na ose nádraží – Staroměstské náměstí – Městské divadlo – Umělecko-průmyslové muzeum nabízelo nejlukrativnější parcely dolního centra. Po asanaci starší architektury, například právě Německého a Bayerova domu, tu mezi léty 1928–1936 vyrostly tři stavby opravdu velkoměstských měřítek.
Jako první byl na místě zbořeného Německého domu vystavěn Palác Dunaj Kotěrova žáka Adolfa Foehra. Pro německou pojišťovnu Donau tu Foehr postavil obdobnou stavbu, jakou pro stejnou instituci realizoval v Praze ve Spálené ulici. Jedná se o masivní hmotnou budovu s dvěma terasami v nejvyšších patrech, po obvodu budovu obíhajícími. Ačkoli jde o architekturu poměrně konvenční, jež trochu bezradně lavíruje mezi progresivním konstruktivismem (jednoduché konstrukční členění čela fasády) a novým klasicismem (odlišným materiálem a pilastry akcentovaná horní část připomínající atiku), nelze jí upřít, že z urbanistického hlediska do své doby velice roztříštěné náměstí alespoň zčásti sceluje.
Vedle Paláce Dunaj, na druhé straně úzké Revoluční ulice, vznikl o tři roky později Obchodní dům Baťa (1931) architekta Vladimíra Karfíka. Jedná se o vysokou funkcionalistickou věž s pásovými okny, která jako by hlídala vstup do Pražské ulice, do historického jádra města. Je to právě ona, jež představuje vpád barů a neonů, jak vystřižených z Nezvalova Edisona, do Liberce.
Poslední z prvorepublikových realizací Soukenného náměstí stojí na opačné straně prostoru než její dvě předchůdkyně. Jedná se o budovu pojišťovny Assicurazioni Generali a Moldavia Generali z roku 1936, navrženou Friedrichem Lehmannem. Jako by se Lehmann snažil ve svém osmipatrovém věžáku vyjádřit solventnost stavebníka. Hranol věže působí díky bosovanému kamennému obložení mezi prvním a šestým patrem jako nedobytný trezor, v němž budou peníze potencionálního zákazníka opravdu pečlivě střeženy. „Portikus“ se sloupy a výrazným architrávem, kryjící dvě horní patra, pak vyvolává představu dlouhé tradice, jež je pro pojistné smlouvy hodnotou z nejdůležitějších.
Honosné výškové budovy, jež vznikly během první republiky v prostoru Soukenného náměstí, znamenaly na delší dobu tečku za dynamickým stavebním rozvojem města. Druhá světová válka byla na novou architekturu ze zřejmých důvodů skoupá. Po ní se městské stavební aktivity ocitly v pochopitelné krizi, způsobené odchodem původních obyvatel a pronásledováním buržoazní třídy (častého to stavebního investora) komunistickým režimem.
Klíčovým pro poválečný rozvoj dolního centra se stalo odstranění tramvajové dopravy z historického jádra města (z ulic Pražská, Moskevská i nám. Dr. E. Beneše). Z oblasti Fügnerovy ulice se tak stal dominantní uzel MHD, což ještě posílila výstavba tramvajového spojení s Jabloncem (1955), které ulicí Na Bídě do dolního centra ústí. Na úkor poněkud umrtveného horního centra začalo být dolní centrum nejživějším bodem města.
Možnosti tohoto živého, přesto z valné části dosud nezastavěného území, si uvědomovali i plánovači města. Již krátce po válce sem hodlali situovat novou budovu divadla, nakonec byla ovšem začátkem 60. let (1961) vypsána soutěž na budovy kulturního a obchodního domu. Od prvních kroků ke skutečné realizaci ovšem uběhlo dalších téměř 20 let.
Jako první byl v roce 1979 (realizace 1970–1979) dokončen OD Ještěd Miroslava Masáka (spoluautor OD Máj v Praze) a Karla Hubáčka (autor hotelu na Ještědu). Výrazně horizontální soustava menších hranolových objektů s pasážemi rozšířila dolní centrum směrem k ulici 1. máje a k nádraží. Fasáda objektu obložená střídavě hnědými a oranžovými plechovými panely a bílými kachlíky připomíná přístavní překladiště kontejnerů, což ještě umocňuje užití malých oválných okének, anticipujících okna lodních kajut. Osobně se domnívám, že ačkoli byli autoři OD Ještěd svázáni omezeným rozpočtem, podařilo se jim vytvořit na svou dobu pozoruhodnou stavbu. Budova sama o sobě poutá divákovu pozornost neotřelým, futuristickým provedením některých detailů (okénka, kopulky). V urbanistickém kontextu pak dynamické seskupení mnoha hmot v dlouhém horizontálním pásu vytváří vhodný kontrapunkt k věžovým domům Soukenného náměstí.
Mnohem méně uspokojivě působí budova Kulturního domu, postavená v roce 1985 (architekt Pavel Vaněček). Nevhodné je zejména její umístění za OD Ještěd směrem k nádraží, do místa, kde je víceméně odstřižena od živého prostoru Soukenného náměstí a Fügnerovy ulice. Samotná stavba je pak poměrně nezajímavým hnědavým monolitem, jež postrádá větší charisma a nikterak se neodkazuje ke své funkci.
Po pádu komunismu zůstala pro architekty výzvou východní, dosud nezastavěná část dolního centra. Viditelným zásahem do života města se stal po elegantním OD Balon s pravoúhelnou věžovitou konstrukcí na svém vrcholu (1994, architekt Jan Faltejsek, nároží Moskevské a Lipové ulice) zejména ústřední terminál MHD, vystavěný v letech 1995–1996 na volném prostranství na jihovýchodním konci Fügnerovy ulice (architekt Patrik Kotas). Jednoznačným pozitivem této lehké stavby se středním rizalitem s hodinami je její průchodnost, jež zabraňuje rozdělení dolního centra na dvě vzájemně nekomunikující, oddělené části.
V dolním centru byla v posledních letech postavena ještě celá řada dalších budov. Výrazně se do jeho podoby zapsal zejména architekt Jiří Suchomel (Palác Centrum 1997 (Suchomel, Syrovátko), Palác Syner 1998 (Suchomel, Šaml, Syrovátko), Agrobanka 2000 (Suchomel, Šaml)). Za nejzdařilejší považuji z těchto tří realizací Palác Centrum v Jánské ulici, jež pestrým členěním fasády navozuje dojem několika nezávislých domů a odkazuje se tak k tradičnímu architektonickému vývoji ulic.
Do budoucna bude pak největším zásahem do charakteru dolního centra právě probíhající výstavba mamutího kulturního komplexu Forum (Radim Kousal, Siadesign) v prostoru mezi Fügnerovou a Blažkovou ulicí, jež má díky průchodům, parkům a dvoranám zachovat prostupnost města jižním směrem. Zastavění nevábného parkoviště a zároveň vizuální uzavření prostoru Fügnerovy ulice se na první pohled jeví jako dobrý nápad.
Liberecké dolní centrum prochází a procházelo bouřlivými změnami. Díky novému kulturně-obchodnímu centru Forum se nyní plánuje demolice OD Ještěd. Budovu bych pro její výše zmíněné kvality neboural. Na druhou stranu v Liberci se nepřetržitě bourá a staví již pěknou řádku let a možná takový postup již patří k místnímu koloritu. Možná právě podobné kontroverzní kroky dávají městu pod Ještědem jeho neopakovatelné kouzlo. Architektury rozličného charakteru se tu poměrně nekoncepčně střetávají a vytvářejí tak neotřelou směsici chutí, kterou v jiném městě rozhodně neochutnáte. Nejvýrazněji je pak tato „sladkoslaná“ příchuť citelná v prostorách dolního centra. Každá generace do něj otiskuje svoji stopu, stejně tak jako tisíce cestujících, jež denně projdou zdejším ústředním terminálem MHD, odkud vyjíždějí všechny liberecké tramvaje i autobusy.
Napsat komentář