Milena Dopitová jako host Digitální laboratoře AVU

Během přednášky Milena Dopitová představila a podrobněji vysvětlila podstatu většiny svých uměleckých projektů, ale zároveň také otevřeně reagovala na otázky týkající se jejího uměleckého vývoje i samotné tvorby. Sama vnímá jako velké štěstí fakt, že ji revoluční rok 1989 zastihl na studiích pražské AVU, kde měla možnost vychutnat si nesmírně inspirativní, podnětnou a vstřícnou atmosféru ateliéru, vedeného dnes spíše ambivalentně přijímaným ředitelem Národní galerie, prof. Milanem Knížákem. Stěžejní část její tvorby tvoří především instalace, založené mnohdy na kombinaci videa či černobílé fotografie s rozmanitými prvky a prostorovými objekty, které dávají vyniknout konceptuální povaze díla a díky propojování různorodých médií umožňují vyjadřovat umělkyni nejlépe vlastní pocity i myšlenky. To, že jsou práce Mileny Dopitové nejen originální, ale současně i aktuální a ceněné nejen u nás, potvrzuje dlouhý seznam zahraničních expozicí, kterých měla možnost se doposud zúčastnit. Vystavovala např. v ICA v Bostonu, na Biennale v Sao Paolu, v Sydney, v Kwangju, v Ludwig Museu v Budapešti, v Museé d´Art Moderne de la Ville v Paříži, v Matresse Factory v Pittsburghu, na Apertu v Benátkách či v Artists Space v New Yorku.

Jednou z prvních realizací, která se pravděpodobně vryla do povědomí české kulturní veřejnosti, je Dopitové projekt Dvojčata (1991), v jehož rámci umělkyně pracovala s objektem a černobílými snímky své tváře a vlastní sestry-jednovaječného dvojčete. Otevřela tak nezodpovězenou otázku možnosti pohledu na lidskou identitu, její jedinečnost a neopakovatelnost, jakož i na nepříjemnou eventualitu manipulovat s ní s lehkou bezstarostností. Rozehrála tím vratkou hru s nejistotou a záměrným zneklidněním diváka, k čemuž se s oblibou vrací v několika dalších dílech, jež se vyznačují charakteristickou „sociální vyzrálostí“, vystupující strmě vysoko nad hladinu často povrchních témat současné populární kultury. Od samého počátku své umělecké dráhy se začíná Milena Dopitová zabývat lidsky velice traumatickými a dnes i západní společností výrazně tabuizovanými otázkami tzv. „posledních věcí člověka“, neboli samotnou lidskou smrtí. Silným impulzem byl pro umělkyni prožitek klinické smrti její matky, jenž ji neodbytně přitahoval svou nejasnou polohou prchavého stavu mezi životem a smrtí. Tuto životní zkušenost vtělila do objektu-tunelu, potaženého červenou vlnou, nazvaného Nepočítám se svou proměnou (1993). Fenomén smrti jako by nedal Mileně Dopitové spát a inspiroval ji k realizaci několika dalších uměleckých celků, kvůli nimž se výtvarnice vydala až za samotné brány podsvětí – oddělení patologie a začala pracovat i s mrtvým lidským tělem. K cyklům, které se zaobírají těmito pro mnohé morbidními a odmítanými tématy, patří např. soubor fotografií Zeď přání (1995), na kterých Dopitová, zaujatá slavnou jeruzalémskou Zdí nářků zavěšovala na končetiny mrtvých jakási poslední přání. Rovněž pozdější projekt S, M, L, XL, XXL, kdy umělkyně využila možnosti vybalovat anonymně oblečení a předměty do rakve, zasílané příbuznými zesnulým k jejich poslední cestě, vnímala sama jako vlastní konfrontaci nás všech s neúprosnou smrtí a nesmírně intenzivně na ni tento akt zapůsobil. Asi nejodvážnější je ale Dopitové video Oholit, nalíčit (1999), které nám nabízí se zdánlivě emocionálním odstupem pohled na rituál líčení mrtvého muže, působícího s lehkým úsměvem na tváři, jako by pouze snil a podvolil se dobrovolně tomuto mrazivě neuvěřitelnému experimentu. Dopitová však vždy usilovala o to, aby její práce nebyla vnímána jako banální snaha o šokování, povrchní voyerismus či prostý nevkus, ale aby každému připomínala, že smrt je přirozeným završením každého lidského života a není proto ani se svými rity ničím nepřirozená a zavrženíhodná.

Další naléhavý „sociální“ problém, k němuž se Milena Dopitová znovu opakovaně vrací a snaží se na něj upozornit, je reflexe stáří a jeho vytěsňování současnou individualizovanou konzumní společností za hranici samotného vnímání. Pravděpodobně již notoricky známá je její emocionálně laděná realizace Sixtysomething (2003), sestávající z videí a černobílých fotografií, které zachycují postup proměny umělkyně a její sestry do podoby dvou žen po šedesátce, prožívajících svůj společný všední den. Také prostřednictvím jiných prací (např. Vím, že nemůžeš slyšet tuto píseň, 2005 či Smím prosit, 2001) upozorňuje Dopitová důrazně na problém izolace a časté nevšímavosti vůči seniorům a nepřímo tak rovněž navozuje otázky, jak se k těmto lidem nejen vlastní rodiny, ale i stát prostřednictvím své sociální politiky chovají. Sixtysomething podle slov umělkyně velice často vyvolávalo negativní reakce dokonce i u samotných starších žen divaček, a to ne pouze u nás, ale např. i v Los Angeles, kde za Milenou Dopitovou přicházely dámy, které striktně odmítaly ztotožnit se s vizuální podobou tohoto věku. To potvrzuje s velkou pravděpodobností nebezpečně narůstající skutečnost, že právě žena, vystavená nesmírnému tlaku ze strany samotné společnosti, reklamy a trendového kultu mládí, často balancuje ve snaze vypadat stále mladě na vratké hraně vlastní přirozenosti. Ačkoliv Milena Dopitová nikdy záměrně neusilovala svými tísnivými tématy o vyvolávání negativních reakcí, veřejnost pravděpodobně relativně často vnímá její práce jako melancholické či přímo depresivně laděné (což nezávisle potvrdilo i několik reakcí na přednášce AVU). Sama umělkyně pak přiznává, že cítila po určité době potřebu se od těchto vážných společenských problémů odklonit k jiným, ne tolik bolestným otázkám, a tak se zaměřila např. na spletité vztahy dospívající mládeže (Nechám tě hádat, jestli jsi můj přítel, 1999) či se pokusila vlastníma očima zachytit rozmanité podoby mateřství v projektu Pojď, ukážu ti cestu rájem (2000). Jedny z nejaktuálnějších prací této umělkyně jsme mohli zhlédnout v letošním roce např. na skupinové pražské výstavě Hrubý domácí produkt či na říjnovém bienále současné fotografie Funkeho Kolín.

Donedávna se mohlo zdát, že je Milena Dopitová svým vyhraněně sociálně laděným dílem na poli českého současného umění osamělým outsiderem, než se objevila další výrazná ženská osobnost Kateřina Šedá, kterou také oslovilo téma smrti i sklonku života stejně jako její starší kolegyni. Šedá, jež stejně neváhá zapojit do svých projektů nejen sebe, ale i své příbuzné, však své sociologické výzkumy provádí přeci jenom s větším optimismem a nadhledem, což pak přináší i přes jejich závažnost nečekané odlehčení a humorně laskavé aspekty, které můžeme vnímat jako vyvažující protipól zasmušilého přístupu Mileny Dopitové.

Odkazy:
POKORNÝ Marek: Dopitová Milena – Sixtysomething (katalog výstavy), Praha 2003
BUKOVINSKÁ Gabriela: Rozhovor s M. Dopitovou, in: Labyrint 15–16/2004, 87–88
PACHMANOVÁ Martina: Smím prosit? S Milenou Dopitovou o umění a koloběhu lidského života, http://www.divus.cz/umelec/cz
http://vvp.avu.cz
http://www.radio.cz/rozhovor
http://dl.avu.cz