Osvěžující Antonín Stibůrek
Léto je v plném proudu a většina lidí tráví čas na dovolených v exotických krajích, případně někde u rybníka či na vypečeném fesťáku. Co si má ale počít kavárenský povaleč zvyklý na své pohodlí, městské prostředí a kontinentální podnebí? Naštěstí má i v Praze spoustu možností. Kromě plováren, parků a letních kin může stále navštěvovat i galerie nabízející přes léto mnohé zajímavé výstavy.
Jedna z velmi zajímavých expozic, kterou je možno v Praze zhlédnout do konce července, probíhá ve výstavní síni Mánes na Smetanově nábřeží. Antonín Stibůrek zde vystavuje svůj nekonečný obraz, respektive 54 na sebe navazujících pláten vysokých 2 metry a také své dřevěné a proutěné skulptury. Ani náhodní kolemjdoucí nemohou projít bez povšimnutí kolem prosklené čelní stěny této výstavní síně, kde našlo Stibůrkovo monumentální dílo své místo a odkud natahuje svá chapadla a rozvíjí se do okolního prostoru.
Stibůrek, který studoval keramiku v Bechyni a AVU v Praze sedmdesátých let, je velkým vypravěčem. Jeho nekonečný obraz je úžasným seriálem plným fantastických míst a postav, který odráží nejen osobní vhledy a zážitky, ale i vizuální podoby dějin a současnosti. Antonín Stibůrek na něm pracuje již od roku 1974 a spojením dosud vzniklých obrazů vzniká unikátní dílo – cyklus tvořený malbou, plastikou i keramickými reliéfy, které nemá v současném světovém umění obdoby. Kritika označuje jeho dílo za (post)surrealistické, fantaskní, mystické, groteskní, démonické a artistně okázalé a některými kritiky je Stibůrek dokonce nazýván Mistrem monstrózní duše! Každopádně se jeho tvorbě dostalo uznání spíše ve světě (získal řadu ocenění v Japonsku na mezinárodních přehlídkách současného výtvarného umění) než v místě, ze kterého pochází a s jehož podobami, nemocemi a mýty stále zápasí.
Ve Stibůrkově díle se prolínají stroje a přírodní rozbujelé tvary, ženská těla a mužské zbraně, přírodní, kulturní i kosmický stav lidstva v jediném nekončícím celku. Postavy a tvary jeho obrazů se převrstvují, zrcadlí, zdvojují a znásobují. Kontrast krásy a zrůdnosti doprovází protiklady tvoření a znetvoření. Dramatická vize světa jakožto místa boje stále otevřeného času, v němž malíř sám, stejně jako divák jeho obrazů, sleduje řetězce představ s očekáváním naplnění smyslu neukončeného dramatu znázorněných příběhů, uvolňuje představivost z rámce jednoho obrazu, přičemž myšlenka otevřeného obrazového cyklu – seriálu odpovídá vnesení času a pohybu do myšlení, jak jej sledujeme v současné filosofické reflexi.
Ať už se ale na Stibůrkovu práci přijde podívat poučený divák hledající filosofické přesahy, aneb
o náhodný kolemjdoucí zaujatý hrou tvarů a barev, nikdo nepřijde zkrátka. Antonín Stibůrek totiž nevytváří líbivé výtvarné vize na úkor myšlenkového podkladu svých děl a ani naopak, jeho díla nejsou koncepty, na které si člověk musí „zavěsit“ osobní představy, aby dávaly nějaký smysl. Je především výborným malířem a tak lze o jeho obrazech nejen dlouze přemýšlet, ale můžeme se i oddat prostému vnímání a potěšení z harmonické kompozice a sofistikovaného provedení.
ANTONÍN STIBŮREK – Nekonečný obraz: Sochy
Výstavní síň Mánes, Praha, kurátor: Tomáš Vlček, otevřeno denně mimo pondělí od 10 do 18 hodin.
Více na www.nadace-cfu.cz.
