Pražské trienále

Mezinárodní trienále současného umění, jak zní oficiální název, představuje na ploše 9000 m? díla více než dvou set umělců, které by podle záměru kurátorů mělo spojovat to, že stojí mimo hlavní proud současného umění. Což je zvláštní, protože v tom případě se opravdu těžko rozlišuje, kdo v tomto proudu je a kdo není – pokud si pamatuji, žádné z předchozích bienále podobné téma nemělo a celkově působily expozice hodně podobně. Snad je problém v tom, že hledání nových cest není v umění až takovou novinkou. Vtip je však spíše v tom, že tematizování „nechtěného undergroundu“ odkazuje na praotce postmoderny Marcela Duchampa a jeho výrok o tom, že velcí umělci zítřka se stáhnou právě do undergroundu. Expozice má futuristický podtitul Re-reading the future (přičemž je důležité vědět, že zítra bylo včera) a ono “re“ navíc vyjadřuje zřejmě nechuť ke koncepci moderny i postmoderny, anebo možná prostě nechuť ke koncepcím jako takovým, k naplňování představ o budoucnosti a naopak chuť stále překračovat meze, a to i ty, které se teprve rýsují. To také souvisí s tématem smyslu umění a otázkou, kterou si kladou kurátoři: je umění nutné, anebo je luxusem? Kdyby bylo luxusem, omezovalo by se jen na malou elitu lidí a doby blahobytu, což evidentně není ten případ, ale není ani nutností – umění je vždy možností; zajišťuje, že se kdykoliv může se stát cokoliv.

Ať už je tomu opravdu tak, či ne, jisté je, že na této výstavě by se nudil jen opravdový kulturní barbar, a vlastně ani to ne, protože i pro nepoučeného a v moderním umění nekovaného diváka je trienále především pestrou a hravou podívanou. Díky tomu, že je expozice rozdělena do několika pater, vzbuzuje ještě více než třeba instalace v karlínské Thámově hale, kde probíhalo loni konkurenční bienále, dojem pouti – ve smyslu putování i pouťových atrakcí – takový tak trochu jarmark umění. Pohyb je vůbec jedním z hlavních témat této výstavy; jedna z jejích – putovních – částí se jmenuje Mobility a najdeme zde i retrospektivní část nazvanou Pohyb jako poselství představující díla kinetistů převážně z 60. let.

Z těch mnoha tvůrců, jejichž díla jsou zde zastoupena, vybírám jen pár z těch, kteří mě zaujali, bez nároku na nějakou objektivní platnost mého výběru: z československých zástupců je to tradičně Jakub Hošek a Erik Šille, ale také Lukáš Rittstein s patvorem s krásným názvem Velký zelený sliz, Divoká těla pro sochu "Silná barva", či Alena Kupčíková se svým Srdcem lidu, do něhož si každý může vyrýt jméno své anebo své milované; ze zahraničních účastníků především Gavin Tremlett a jeho hladké a zneklidňující malby, Benni Efrat a jeho rudá místnost plná krav, kde intenzivně voní tráva, čímž vzniká kontrast mezi vizuálně vnímanou rudou a komplementární a čichově evokovanou zelenou, Boyko Kadinov se svou sci-fi konstrukcí plnou slámy, Solveiga Vasiljeva, jejíž z kůže staženou koní hlavu bych si ráda vyhnala z hlavy, ale beru to jako tréning k získání zdravé dávky brutality, Vadis Turner se svou opletenou místností – zvlášť mě dostaly upletené digitální budíky ukazující různý čas, anebo dílo Li Xiaosong – mozek na soklu uprostřed místnosti, na němž můžete mačkat určité body, a vyvolávat tak vzpomínky, které se v rychlém sledu promítají na okolní zdi… Zážitkem je však expozice jako celek, a to nejen ve smyslu nově utvářených překvapivých sousedství – působivý je i celý výstavní prostor v kombinaci s čistou architekturou Veletržního paláce. A co teprve, když člověk přijde do pravého undergroundu, tedy do suterénu, kde jsou umístěna jen videa a kde vás uvítá tma, mlha (součást jednoho z děl – navíc z ní vystupuje oko), blikající obrazovky a štěkot psů – v jedné místnosti jsou totiž monitory, na nichž jsou různí psi, kteří začnou štěkat, kdykoli se pohnete.

V naší zrychlené přítomnosti si zvykáme na nemožné. Tok informací nabírá na rychlosti a intenzitě a máloco nás překvapí. Umění přinášející záplavu vizuálních informací působí jako prostředek k zvyšování citlivosti; jako jitření (je to podvědomý efekt – stačí vyjít na ulici a sledovat u sebe náhlou zvláštní citlivost pro tvary a barvy, kompozice ulice). Jde ale o vyrovnaný závod a skutečnost umění dohání: den poté, co jsem navštívila Trienále, jsem se dočetla o paní, co si vzala Eiffelovu věž. Erika La Tour Eiffel se prý do předmětů zamilovávala už dřív – jak uvádí list Daily Telegraph, poprvé se zamilovala do luku, což jí pomohlo dosáhnout mezinárodní úrovně v lukostřelbě. Má ráda i Berlínskou zeď a tvrdí, že má tělesný poměr s kusem plotu, který má v ložnici. Nechápu, jak někdo může přivést na svět něco jako dítě (tedy dílo) a pak jej nemilovat, říká paní La Tour Eiffelová. Ano – i když se to po návštěvě Trienále nezdá pravděpodobné, má umění stále co dohánět…

Související odkazy:
http://www.ngprague.cz/itca