Snadná danost mezí tolerance?

Výstava probíhající v Galerii Rakouského kulturního fóra na Jungmannově náměstí nazvaná Snadná danost představuje mladé výtvarníky Jiřího Frantu a Davida Böhma, kteří se již na umělecké scéně etablovali jako zruční kreslíři inspirovaní kulturou graffiti a komiksu. Stejně jako před dvěma lety v Roxy zde prezentují "work in progress", totiž projekt, který se vyvíjí po celou dobu výstavy. Po dobu jednoho měsíce docházeli umělci do galerie vyzbrojeni čerstvými výtisky dvou nejčtenejších českých deníků – Blesku a MF Dnes, z nichž si vybírali útržky textu a obrázky, které poté nanášeli tužkou na stěny a vytvářeli tak osobitou koláž a zároveň "obraz doby". Náhodným výběrem tak vznikla jedinečná mozaika, která právě proto, že je naprosto svévolná, zachycuje přesně onu naši přítomnost, která se skládá z nahodile zachycených informací. Do konce dubna máte poslední příležitost vidět dílo, které bude následně zatřeno primalexem, aby tak ilustrovalo pomíjivost uměleckých děl i mediálních zpráv.

Zajímavé je také sledovat, jak je možné počmárat beztrestně stěny galerie, ale tolerance k tvůrcům graffiti, která jsou často propracovanými a originálními díly, je v naší společnosti stále velmi nízká. Právě téma tolerance nastoluje výstava Meze tolerance, kterou je možno zhlédnout ve druhém patře Staroměstské radnice až do 1. června. Již tradičně kritická a společensky angažovaná tříčlenná skupina Guma Guar (název byl zvolen podle potravinářského pojidla, které se přidává především do konzerv), působící na výtvarné scéně i v oblasti experimentální elektronické hudby, zde poskytla prostor Komunistickému svazu mládeže – organizaci, kterou má většina lidí spojenou s neblahými vzpomínkami na bolševickou dobu a která byla letos soudně zakázána z důvodu porušování lidských práv. Guma Guar prezentují svůj záměr tak, že ačkoli s touto organizací nijak zvlášť nesympatizují, přijde jim na hlavu postavené, že nacistické bojůvky si organizují demonstrace, kde pohřbívají svobodu slova (sic!), a mladí komunisté jsou zakazováni. Je pravda, že ač ani já ani k jedné ze zmíněných organizací necítím žádné sympatie, považuji důvody zákazu tohoto svazu za více než vachrlaté. Hlavním problémem je totiž komunistické pojetí společného vlastnictví výrobních prostředků, tedy ve svém důsledku ohrožení soukromého vlastnictví – jak celkem trefně komentuje Ondřej Slačálek ve své obhajobě, když jde o dálnici, přehradu anebo povrchový důl, to jde najednou právo na soukromé vlastnictví stranou a nikdo ani nemrkne. Tolerance k odlišným názorům jako by zde narazila na své meze, a i když mě expozice plná portrétů Che Guevary, transparentů s revolučními hesly a videozáznamů z demonstrací po estetické stránce spíš pobavila, než potěšila, jde o hřebík trefený na hlavičku. Zřejmě nejzajímavější a také jedinou částí, kterou opravdu vytvořili členové skupiny Guma Guar, je video, na němž odpovídají náhodně zastavení studenti právnické a filosofické fakulty, co si o tomto zákazu myslí. Většinou odpovídají v tom smyslu, že se jim ulevilo, ale na otázku, proč má být zakazován komunistický svaz, a ne třeba nacistické organizace (nota bene když máme komunisty v parlamentu), reagují nejistě – jak by také ne, když takový důvod prostě logicky neexistuje.

Mimochodem výstava Meze tolerance je součástí cyklu Hustý provoz, jímž Galerie hlavního města Prahy prezentuje dění na nezávislé výtvarné scéně. Podle kurátora výstavy Karla Srpa skupina posouvá vlastní funkci galerie – z prostoru vyhrazeného k vystavování se stává místo určené ke komunikaci a výměně názorů. Přesvědčit se můžete 28. května, kdy se od 16 hodin bude v prostorách expozice konat debata s autory.

Meze tolerance jsou samozřejmě klíčovým tématem společenského soužití. Tolerance je naše pojistka proti fanatismům všeho druhu, které nejen v evropských dějinách nadělaly pěknou paseku. Jenže ono reagovat na fanatismus tolerancí může být také velmi snadno chápáno jako strkání hlavy do písku. I tolerance má skutečně své meze. Snad je jakákoli netolerance znakem nejistoty a nedospělosti, ale jisté je, že se v naší společnosti stal pojem tolerance takovým tím slovem, kterým se ohání každý – od těch, kteří jsou jiní a jsou proto nespravedlivě perzekvováni, po ty, co jenom zastírají své sobecké zájmy. A objevují se obavy, že se z nastolené tolerance stává podivně sterilní stav, kdy prostě zachováváme zdvořilou vzdálenost, zájem, který je jen maskovaným nezájmem (viz "politická korektnost"). Zřejmě jde však o jediný způsob, který jsme vymysleli, abychom se nepobili.

Abych alespoň trochu odlehčila tuto těžkopádnou úvahu a také aby v obrazové příloze přibyly nějaké barvy, připojuji fotky z Řípské pouti – pouť, to je totiž oáza tolerance – mimozemské bytosti tu žijí v míru s gorilami, členové pobřežní hlídky s čarodějnickými učni, superstars s mořskými vílami, klobásy s cukrovou vatou… Jen je třeba dávat pozor, aby žaludek byl k takovému mišmaši dostatečně tolerantní ;)

Galerie{gallery}nekultura07/vytvarne_umeni/meze_tolerance{/gallery}