Páteční „ne“ kultuře (Czech Grand Design & Prague Free Fashion Weekend)

Výstava Ceny Czech Grand Design 2008 je umně, čistě, minimalisticky provedena. Akademie designu, respektive tvůrci výstavy nechali promluvit autory samotné; z papírových panelů shlíží vítězové, z rubu reprezentovaní svými pracemi. Přívětivá možnost nahlédnout, kdo stojí za věcmi, které třeba užíváme (ach, jak toužím užívat boty z kolekce Botas 66), jak tito lidé vypadají. Mohli bychom diskutovat o absurditě popularity obličejů, za nimiž se neskrývá žádný um, a o tom, že lidi tvořivé (a v tomto směru poctivé) na ulici nikdo nepozná. To bychom ale odbíhali. Nicméně musím zmínit, že je zajímavé porovnat fotografické stylizace jednotlivých autorů. Od přirozených, usměvavých portrétů přes sebevědomě přehlíživé pohledy či bezvýrazně snivé výrazy po fotografické zachycení hrdosti. Výstava se ovšem nechtěla věnovat psychologii postav; měla uvést vítězné autory soutěže Czech Grand Design 2008 a jejich práce. To udělala. Ale nic víc.

Kromě panelů s portréty a ukázkami autorských děl a několika artefaktů si divák lačný designu může v patře prohlédnout kresby, či spíše matné ideje budov Jana Kaplického (uveden do síně slávy za rok 2008) a několik jím navržených užitkových předmětů. Mohu-li kritizovat: lžičky ladné, lampa rostlinná, mísy spíše nemocniční (ve tvaru fazole). Vystavené objekty by si divák rád vyzkoušel – mluvím o lavičce Romana Vrtišky či křeslu Vladimíra Žáka (a samozřejmě o botách Jakuba Korouše a Jana Klosse). Z galerijního prostoru ale tak nějak vyplývá imperativ „nesahat“, takže představa usednutí zůstala představou. (Boty byly o několik čísel větší. Naštěstí.)

Divák tedy zaznamená několik zdařilých obrázků a fotografií, jinak ale výstava jaksi ničím neinspiruje. Pro koho byla instalována? Zainteresovaný divák mohl výsledky soutěže sledovat v televizi 27. března na ČT 2. (Bohužel nemám televizi, tato šou mi unikla. Třeba by se hodilo srovnat designový galavečer s podobnými, v Česku tradičně nepříliš gala, nepříliš vtipnými večery. Opět odbíhám.) Zainteresovaný designér byl pravděpodobně s (vítěznými) pracemi obeznámen již dříve během roku, pro toho výstava není překvapením ani novinkou. A pro lačného designofila (rozuměj estéta) bylo toho designu přece jen málo. Škoda že ti, kteří nevyhráli, nebyli zastoupeni alespoň svými pracemi, svými návrhy, když už ne nevítěznými portréty. Hodilo by se srovnání, interpretace aktuálních nejlepších. Odtud pramení můj pocit ochuzení, jakési nedotaženosti. V krámku Uměleckoprůmyslového muzea jsme se zasnili nad některými knihami (např. z vydavatelství Taschen) a designovými věcičkami (kubistická dóza Pavla Janáka, produkty studia Qubus design, „spermie“ Jiřího Pelcla apod.) a venku se oddali slunci. Karlínská hala nakonec příjemně chladila.

Prostor není třeba představovat; holt industriál. Pro akci Prague Free Fashion Weekend možná bohužel. Rozložené „krámky“ zde působily jako nějaká nelegální vietnamská tržnice. Osvěžující kontrast syrovosti prostoru versus atraktivní náplně zůstal v potenciální rovině. Koláž věšáků s tričky, šatičkami, mikinami, náramky, taškami, náušnicemi, sukněmi, pytlemi a serepetičkami všech barev, tvarů, vzorů a velikostí se ohrožena prostorem bránila barevnými chapadly, vyděšeně cenila zuby. Kamarád, na kterého jsme záhy narazili, charakterizoval mumraj kolem slovy „sem takovej overexcited“. Přesně. Rozmanitost produktů se utopila sama v sobě – z rozličnosti se nám zamotala hlava a zatoužili jsme po klidu. Sami návrháři také nepůsobili dvakrát vstřícně. Jejich obličeje říkaly „si to tady vodstojim a du domu“. Do toho se DJ snažil produkovat zvuk, který hala přetavila v popelnicový rámus. Chvíli jsme seděli na roztomilé lavičce z papundeklu, tvarem připomínala bubliny, bílá barva uklidňovala.

Páteční Prague Free Fashion Weekend tedy taktéž splnil svůj účel, tedy „umožnil mladým tvůrcům navazovat mezi sebou kontakty a usnadnit jim komunikaci se širší veřejností, pro kterou jejich tvorba zůstává často neobjevená“, jak proklamuje projekt code:mode na svých stránkách. Lidem odjinud, těm, se kterými jsme proseděli odpoledne na bublinkové lavičce, však jen zamotal hlavu. A znovu: kdo někdy nakoukl do butiků jako Scandal, Toalette, Flamingopark nebo Hard-de-core, ví, co veze současná módní vlna. Kdo tyto butiky nezná, mohl být v Karlíně překvapen. A možná ho chaos v prázdném prostoru a bezvýrazné tváře návrhářů neodradily od důkladného ponoru. My jsme nepočkali ani na přehlídku. Večer jsme si četli časopisy a listovali nově zakoupenou monografií. Nakonec to nebyl špatný den.