Site-specific arogance v bubenečské čistírně

Co platilo, najednou neplatí. Martin Holota, který byl dosud pověřen vedením instituce a jenž stojí za oživením kulturního dění tohoto místa, byl odvolán z funkce. A aby toho nebylo málo, následující den zrušila správní rada muzea na poslední chvíli hudební performance Wastesound Shift, která byla součástí doprovodného programu bienále Industriální stopy. Podívejme se blíže, proč se od té doby inženýr Lindley, stavitel Staré kanalizační čistírny, obrací v hrobě.

Jan H. Vitvar na svém blogu uvádí, že správní rada Martinu Holotovi vyčetla pořádání nevýnosných a nevýrazných akcí. Nebudu spekulovat, zda jsou to opravdu ty hlavní důvody, které vedly k jeho odvolání. Je ale nutné podotknout, že právě zmiňovaná Niklova výstava slouží jako pádný protiargument, alespoň co se do viditelnosti v širokém spektru pražského kulturního dění týče.

Mnohem jasnější se mi jeví následná situace, která vyústila v zmatečný přesun plánovaného doprovodného programu do náhradních a původnímu záměru zcela neodpovídajících prostor Klubu v Jelení. V rámci projektu Wastesound Shift mělo vystoupit pět hudebních projektů, mezi nimi dva ze zahraničí. Podle pořadatelů bylo cílem konfrontovat genius loci bubenečské kanalizační čističky se současnou experimentální hudbou. Ovšem k tomu nedošlo. Ze záznamu rozhovoru se dvěma zástupci správní rady, který byl pořízen na místě jen pár hodin před plánovaným začátkem koncertu, je zřejmé, že dohoda nebyla možná.

Pánové Tomáš Věžník a Tomáš Novák nejen že necítili morální povinnost zajistit zdárný průběh festivalu, za jehož dojezd kvůli výměně na postu ředitele zodpovídali, ale přišli dokonce osobně vypudit účinkující z objektu a zamezit přípravám akce, která by podle nich poškodila dobré jméno muzea. Je zvláštní, že si tuto skutečnost uvědomili až na poslední chvíli. Tvrdí, že nebyli dostatečně seznámeni s plánovaným doprovodným programem. Lenka Dolanová, která zajišťovala doprovodný program, to popírá. Nutno podotknout, že centrem bienále Industriální stopy 2009 bylo právě Ekotechnické muzeum. Je samozřejmé, že při příležitosti konání festivalu vznikly internetové stránky a byly vytištěny propagační materiály. Neobeznámenost s programem tedy svědčí spíš o nezájmu, ne-li o něčem mnohem závažnějším. Předtucha zástupců správní rady, že se chystá něco nekalého, byla zřejmě tak intenzivní, že zahltili pořadatele nesmyslnými otázkami typu: „Vy přesně víte, kdo na tuhle akci přijde?“ nebo „Vy víte, jak bude přesně probíhat představení?“ Ve spojení se slovem performance se jedná o skutečně absurdní dotazy.

Z jiné perspektivy by bylo možné organizátorům bienále vyčíst ledacos. Například to, že s umělci dopředu neuzavřeli smlouvy, ve kterých by byl přesně specifikován obsah a rozsah jejich činnosti. Stejně tak lze žehrat nad tím, že je nenechali podepsat protokol o bezpečnosti práce a o protipožární ochraně. Zcela jistě je možné vymyslet ještě další nařízení a dokumenty, které je nutno vyplnit dřív, než vůbec dojde k nějaké akci. Industriální památky jsou ve své podstatě nebezpečným místem. Ovšem i při šimrání úředního šimla je nutné zachovat smysl pro realitu.

Dostáváme se nyní k základu celého sporu. Ten podle mého názoru spočívá v naprostém míjení se dvou nesmiřitelných pohledů. Svět správní rady Ekotechnického muzea je jasně ohraničen předpisy. Technická památka, kterou spravuje, má přesně vymezenou funkci. Podle internetových stránek se jedná hlavně o tuto náplň: muzejní expozice o historii pražské kanalizace, muzejní expozice o vývoji parních strojů a techniky, záchrana a dokumentace technických památek v České republice, veřejná technická knihovna, správa památkově chráněného areálu staré kanalizační čistírny v Praze 6 – Bubenči, podpora projektů záchrany technických památek jinými subjekty a poskytování odborné pomoci, a to i formou dodavatelského provedení odborných prací. Je dobré si všimnout, že o kulturním dění tu není ani slovo.

Jenže smyslem technických památek není jejich konzervace, ale uchovávání při životě. Jistě je možné provádět zvídavá dítka mezi parními stroji a poslouchat ozvěnu svého hlasu v temných kanálech. I v tomto případě se jedná o zajímavý zážitek, ovšem pochybuji, že by si jej někdo dopřával soustavně a častěji než jednou za půl roku, s výjimkou nadšenců pro tuto problematiku. Kulturní akce jsou naopak proměnlivé v čase. Jsou-li spjaté s konkrétním prostorem, jedná se o ideální propojení.

Je smutné, že se tyto dva světy v bubenečské čistírně pro tentokrát nedokázaly dohodnout. Zřejmě ani nelze doufat v brzkou změnu paradigmatu. Arogance, s níž správní rada vypověděla umělce a organizátory z objektu, svědčí přinejmenším o jejich neúctě k cizí práci. Nelze po nich žádat, aby milovali hlukové performance. Ale v kontaktu s něčím neznámým by si měli alespoň udržet profesionalitu.

William Heerlein Lindley, muž, který před více než sto lety čistírnu projektoval, by jistě z jejich jednání nebyl nadšen. Ostatně poslední dobou se prý po objektu prochází mnohem častěji a každý čtvrtek večer straší v hlavní hale.

Tiskové vyjádření organizátorů Wastesound Shift: http://www.radio1.cz/www/zpravy.php?… Zvukový záznam site-specific arogance: http://www.mediafire.com/?…