Žalujme kojence! (reakce na článek „Trapné divadlo kolem Chalupeckého“)

Z článku se nedozvíme, kdo cenu obdržel (opomeneme-li jistého „Sklálu“), ale zjistíme, že „se“ nemá ujasněné hodnoty: neví, proč je Cena Jindřicha Chalupeckého důležitá a proč je pro ni důležitý Václav Havel či Charlotta Kotík. Překvapením je radikální názor, že díla nominovaných umělců nestojí za nic.

Pokusme se prohlédnout autorovy či autorčiny pohnutky a pokusit se jim porozumět. „Se“ postrádalo u organizátorů smysl pro humor: „Zatímco loni se diváci smáli Pěchoučkovu vytříbenému smyslu pro humor, letos vzbudilo rozpačité pousmání jen neplánované zakňučení kojence v publiku.“ Pozor: kojenců bylo více! (Žalujme je!) Osobně se ale domnívám, že míra kojenecké intervence byla únosná, reakce byla trefná, neřku-li vtipná (když postava zmatené dívčiny na konvenčně vzniknuvším jevišti hledala Henryho, v odpověď po její otázce „Jsi tady, Henry?“ zaznělo z publika dětské „ne“). Možná se „se“ domnívá, že brebentící děti (kterým bylo něco mezi dvěma a pěti lety – nešlo tedy o kojence) byly součástí Pěchoučkovy dramaturgie večera, když tak úspěšně zastaly funkci bavičů…

„Se“ se dále nemůže vyrovnat s nadměrnou teatralitou předávání Ceny. „Celý ceremoniál pojal (Pěchouček, pozn. aut.) jako divadelní představení, ve kterém si slečna žijící v Paříži na dálku vyprávěla se stárnoucím teoretikem Jindřichem Chalupeckým.“ Neznámou „slečnou“ v představení byla Marie Christie Morinová, se kterou Chalupecký spolupracoval při zakládání Špálovy galerie. A teatralita je ve větší či menší míře obsažena v každém lidském konání, a v případě akcí podobného rázu (předávání cen, slavnostní večer etc.) dokonce dominuje. Ceremoniál rozhodně přílišnou spektakulárností, kterou má zřejmě „se“ na mysli, nevynikal. Žádné ohňostroje, klauni, sloni…

Rujný diagramista pokračuje: „Rozhovor vyzněl trapně a tato nevtipná trapnost se vystupňovala ve chvíli, kdy za dívkou a Chalupeckým přišli na scénu nominovaní výtvarníci a dívka v černém, jejíž úloha v celém večeru zůstala pro většinu publika nejasná.“ Slyšelo „se“ někdy o protagonistovi, antagonistovi či triagonistovi v divadle? Jedním z pilířů divadla je střet charakterů, na jejichž základě vzniká akce. Ano, divadelně nebylo představení příliš vydařené, ale čitelné bylo. A především svou hravostí nadlehčilo patetický pietizmus, který často podobné akce rámuje.

„Se“ ve své kritice práce Michala Pěchoučka zachází k velkorysému uznání, že „je schopným scénáristou“, to prý „prokázal již při loňském předávání cen, nebo ve svém autorském textu Muži malují, který si lze přečíst na jeho webových stránkách, a který v režii Michala Pěchoučka a Jana Horáka uvádí MeetFactory.“ Čili nejprve kritizuje představení (aniž by pro svou kritiku uvedlo podklady), poté uznává Pěchoučka za schopného scénáristu. A to na základě četby jediného textu! Navíc chlácholí oběť svého výpadu záhy poté, co jej provedlo.

Přistupme k záhadné jednoduchosti, která se odráží v nejapných fazetách značky „se“, a vypovídá o jeho neznalosti současné pražské umělecké scény. „Taktéž vystoupení DJ, které následovalo po ceremoniálu, pravděpodobně nesplnilo očekávání organizátorů – ve vyprázdněném sále jej poslouchali jen asi tři lidé.“ Rád podotknu, že oním DJ byl Mikuláš Rittstein, jedna z nejzajímavějších postav současné české výtvarné (a klubové) scény, působící na poli výtvarného umění a hudby. Základní chyba jeho hudební produkce onoho večera neležela v „asi třech lidech, kteří ji poslouchali“. Šlo jednoduše o to, že hudba byla příliš hlasitá, a lidé si prostě chtěli povídat. Než si vše řekli a vypili něco vína, chvíli to trvalo, ale později se parket zaplnil. Navíc Rittsteinovým záměrem nebylo hrát pro potící se dav, který tancuje do vyčerpání; možná prostě chtěl hrát a dát příležitost k tanci těm, kdo budou chtít tancovat.

Diagramista užívá dost nejasného jazyka (ačkoli od divadelního tvaru jakousi blíže nespecifikovanou „jasnost“ vyžaduje). „Že šlo pravděpodobně o záměr, nikdo nepochopil.“ Pokud šlo o záměr pouze „pravděpodobně“, jak onen „záměr“ vůbec někdo mohl pochopit? Nebo jej snad nepochopila pouze značka „se“?

V nejasných definicích se „se“ topí častěji. „Rozhovor vyzněl trapně a tato nevtipná trapnost se vystupňovala ve chvíli, kdy za dívkou a Chalupeckým přišli na scénu nominovaní výtvarníci a dívka v černém, jejíž úloha v celém večeru zůstala pro většinu publika nejasná.“ Opět nijak přesně nedefinuje, proč vyzněl dialog trapně. Pravda, nebyl divadelní: šlo o didaktický dialog, plný faktů a citátů, nerozvíjel charaktery postav a neodkrýval jejich motivace. Ale trapný nebyl.

„Se“ nevysvětluje ani to, proč se „trapnost“ vystupňovala příchodem dívky v černém. K její postavě a roli v inscenaci: slyšelo „se“ někdy o metafoře v divadle? Symbolu? Tak to je možná ono. Jelikož Pěchouček zvolil divadlo za své médium, pokoušel se, alespoň formálně, pracovat jeho metodami. Pokud chtěl problematizovat otázku důležitosti ceny pro současné české umělce, musel vytvořit prostředí dialogu. Ano, jednoduchého, ano, nedynamického. Ale jasného, přímého a trefného. Na rozdíl od infantilních výtek nejasného „se“.

„Hrana“ názoru nezazní ani v dalším výroku: „Večer tak nezachránilo ani to, že jméno vítězného Jiřího Skály oznámil sám Václav Havel.“ Proč by zrovna Havlova přítomnost měla něco zachraňovat? Co třeba zmínit fakt, že Havel stál u vzniku této ceny? Teprve tehdy by výtka měla skutečný význam.

Poslední citace, poslední bojiště. „Se“ vlastně neví, proč je cena Jindřicha Chalupeckého významná: „Takovéto pozitivum (že bylo Charlottě Kotíkové rozumět, a jméno vítěze zaznělo z úst prezidenta Havla srozumitelně, pozn. aut.) je však pro předávání Ceny Jindřicha Chalupeckého nedostačující.“ Není specifikováno, proč je cena Jindřicha Chalupeckého tak důležitá, že by jí mělo být něco „dostačující“. Protože je „Cenou Jindřicha Chalupeckého“? Opodstatňuje snad svůj status tautologicky?

Škoda, že se „se“ vůbec nevyjádřilo k nedávnému činu Ondřeje Brodyho a Marka Meduny, který byl demonstrací absolutního pohrdání cenou (a také nijak přitažlivou nivelizací hodnoty člověka, který se nemůže bránit), na což reagoval již Vladimír Havlík v Ateliéru 5. 11. 2009, č. 22. Z tvrzení není absolutně znát, proč je pro autora kruté kritiky Cena Jindřicha Chalupeckého tak důležitá, proč si myslí, že si stále udržuje svou někdejší prestiž.

Večer dvanáctého listopadu nebyl samozřejmě bez chyb. Hlavní moderátor skutečně zkomolil jméno finalisty Tomáše Džadoně, jeho ženský protějšek si zase při předávání symbolických jablek (která mohou odkazovat k plodnosti, vitalitě, poznání) spletl Jiřího Frantu s Jiřím Skálou (oba měli ten večer strniště a šedé svetry). To však neznamená, že se hrálo hrozné divadlo, myšlenky byly nesrozumitelně drmoleny a finalisté představili svá nejhorší díla.

Problémem značky „se“ je neustálá snaha o objektivizaci a legitimizaci vlastních názorů a pocitů odvoláváním se na druhé: organizátor byl upřímně zklamaný, divák se cítil trapně za chudáky na scéně a ve vyprázdněném sále poslouchali jen tři lidé. Autor článku „Trapné divadlo kolem Chalupeckého“ tematizuje stejnou otázku, která stála na počátku konceptu letošního ročníku: má Cena Jindřicha Chalupeckého vůbec nějaký smysl? A zatímco Pěchouček a lidé kolem něj odpověděli kladně, „se“ se zmítá v nejasně šedivém bahně pubertálního obviňování a nihilistické destrukce, ze které mu je jediným východiskem obžaloba kojenců.

http://artalkweb.wordpress.com/…halupeckeho/