Tajuplná značka „se“ se skví pod sugestivní kritikou „Trapné
divadlo kolem Chalupeckého“, zveřejněnou 15. 11. 09 na stránkách
Artalku. Článek tematizuje přístup organizátorů akce, především Michala
Pěchoučka (Meetfactory), který se chopil hlavní dramaturgické linie a
předával cenu minulého ročníku v Brně. Vůči jeho snahám po narušení
pietizmu byl také intenční článek namířen.
Z článku se nedozvíme, kdo cenu obdržel (opomeneme-li jistého
„Sklálu“), ale zjistíme, že „se“ nemá ujasněné hodnoty: neví,
proč je Cena Jindřicha Chalupeckého důležitá a proč je pro ni důležitý
Václav Havel či Charlotta Kotík. Překvapením je radikální názor, že
díla nominovaných umělců nestojí za nic.
Pokusme se prohlédnout autorovy či autorčiny pohnutky a pokusit se jim
porozumět. „Se“ postrádalo u organizátorů smysl pro humor:
„Zatímco loni se diváci smáli Pěchoučkovu vytříbenému smyslu pro
humor, letos vzbudilo rozpačité pousmání jen neplánované zakňučení
kojence v publiku.“ Pozor: kojenců bylo více! (Žalujme je!) Osobně
se ale domnívám, že míra kojenecké intervence byla únosná, reakce byla
trefná, neřku-li vtipná (když postava zmatené dívčiny na konvenčně
vzniknuvším jevišti hledala Henryho, v odpověď po její otázce „Jsi
tady, Henry?“ zaznělo z publika dětské „ne“). Možná se
„se“ domnívá, že brebentící děti (kterým bylo něco mezi dvěma a
pěti lety – nešlo tedy o kojence) byly součástí Pěchoučkovy
dramaturgie večera, když tak úspěšně zastaly funkci bavičů…
„Se“ se dále nemůže vyrovnat s nadměrnou teatralitou předávání
Ceny. „Celý ceremoniál pojal (Pěchouček, pozn. aut.) jako
divadelní představení, ve kterém si slečna žijící v Paříži na dálku
vyprávěla se stárnoucím teoretikem Jindřichem Chalupeckým.“
Neznámou „slečnou“ v představení byla Marie Christie Morinová, se
kterou Chalupecký spolupracoval při zakládání Špálovy galerie.
A teatralita je ve větší či menší míře obsažena v každém lidském
konání, a v případě akcí podobného rázu (předávání cen, slavnostní
večer etc.) dokonce dominuje. Ceremoniál rozhodně přílišnou
spektakulárností, kterou má zřejmě „se“ na mysli, nevynikal. Žádné
ohňostroje, klauni, sloni…
Rujný diagramista pokračuje: „Rozhovor vyzněl trapně a tato
nevtipná trapnost se vystupňovala ve chvíli, kdy za dívkou a Chalupeckým
přišli na scénu nominovaní výtvarníci a dívka v černém, jejíž úloha
v celém večeru zůstala pro většinu publika nejasná.“ Slyšelo
„se“ někdy o protagonistovi, antagonistovi či triagonistovi v divadle?
Jedním z pilířů divadla je střet charakterů, na jejichž základě
vzniká akce. Ano, divadelně nebylo představení příliš vydařené, ale
čitelné bylo. A především svou hravostí nadlehčilo patetický pietizmus,
který často podobné akce rámuje.
„Se“ ve své kritice práce Michala
Pěchoučka zachází k velkorysému uznání, že „je schopným
scénáristou“, to prý „prokázal již při loňském
předávání cen, nebo ve svém autorském textu Muži malují, který si lze
přečíst na jeho webových stránkách, a který v režii Michala Pěchoučka
a Jana Horáka uvádí MeetFactory.“ Čili nejprve kritizuje
představení (aniž by pro svou kritiku uvedlo podklady), poté uznává
Pěchoučka za schopného scénáristu. A to na základě četby jediného
textu! Navíc chlácholí oběť svého výpadu záhy poté, co jej
provedlo.
Přistupme k záhadné jednoduchosti, která se odráží v nejapných
fazetách značky „se“, a vypovídá o jeho neznalosti současné pražské
umělecké scény. „Taktéž vystoupení DJ, které následovalo po
ceremoniálu, pravděpodobně nesplnilo očekávání organizátorů – ve
vyprázdněném sále jej poslouchali jen asi tři lidé.“ Rád podotknu,
že oním DJ byl Mikuláš Rittstein, jedna z nejzajímavějších postav
současné české výtvarné (a klubové) scény, působící na poli
výtvarného umění a hudby. Základní chyba jeho hudební produkce onoho
večera neležela v „asi třech lidech, kteří ji poslouchali“.
Šlo jednoduše o to, že hudba byla příliš hlasitá, a lidé si prostě
chtěli povídat. Než si vše řekli a vypili něco vína, chvíli to trvalo,
ale později se parket zaplnil. Navíc Rittsteinovým záměrem nebylo hrát pro
potící se dav, který tancuje do vyčerpání; možná prostě
chtěl hrát a dát příležitost k tanci těm, kdo budou
chtít tancovat.
Diagramista užívá dost nejasného jazyka (ačkoli od divadelního tvaru
jakousi blíže nespecifikovanou „jasnost“ vyžaduje). „Že šlo
pravděpodobně o záměr, nikdo nepochopil.“ Pokud šlo o záměr
pouze „pravděpodobně“, jak onen „záměr“ vůbec někdo mohl pochopit?
Nebo jej snad nepochopila pouze značka „se“?
V nejasných definicích se „se“ topí častěji. „Rozhovor
vyzněl trapně a tato nevtipná trapnost se vystupňovala ve chvíli, kdy za
dívkou a Chalupeckým přišli na scénu nominovaní výtvarníci a dívka
v černém, jejíž úloha v celém večeru zůstala pro většinu publika
nejasná.“ Opět nijak přesně nedefinuje, proč vyzněl dialog trapně.
Pravda, nebyl divadelní: šlo o didaktický dialog, plný faktů a citátů,
nerozvíjel charaktery postav a neodkrýval jejich motivace. Ale
trapný nebyl.
„Se“ nevysvětluje ani to, proč se „trapnost“ vystupňovala
příchodem dívky v černém. K její postavě a roli v inscenaci: slyšelo
„se“ někdy o metafoře v divadle? Symbolu? Tak to je možná ono.
Jelikož Pěchouček zvolil divadlo za své médium, pokoušel se, alespoň
formálně, pracovat jeho metodami. Pokud chtěl problematizovat otázku
důležitosti ceny pro současné české umělce, musel vytvořit prostředí
dialogu. Ano, jednoduchého, ano, nedynamického. Ale jasného, přímého a
trefného. Na rozdíl od infantilních výtek nejasného „se“.
„Hrana“ názoru nezazní ani v dalším výroku: „Večer tak
nezachránilo ani to, že jméno vítězného Jiřího Skály oznámil sám
Václav Havel.“ Proč by zrovna Havlova přítomnost měla něco
zachraňovat? Co třeba zmínit fakt, že Havel stál u vzniku této ceny?
Teprve tehdy by výtka měla skutečný význam.
Poslední citace, poslední bojiště.
„Se“ vlastně neví, proč je cena Jindřicha Chalupeckého významná:
„Takovéto pozitivum (že bylo Charlottě Kotíkové rozumět, a
jméno vítěze zaznělo z úst prezidenta Havla srozumitelně, pozn. aut.)
je však pro předávání Ceny Jindřicha Chalupeckého
nedostačující.“ Není specifikováno, proč je cena Jindřicha
Chalupeckého tak důležitá, že by jí mělo být něco „dostačující“.
Protože je „Cenou Jindřicha Chalupeckého“? Opodstatňuje snad svůj
status tautologicky?
Škoda, že se „se“ vůbec nevyjádřilo k nedávnému činu Ondřeje
Brodyho a Marka Meduny, který byl demonstrací absolutního pohrdání cenou (a
také nijak přitažlivou nivelizací hodnoty člověka, který se nemůže
bránit), na což reagoval již Vladimír Havlík v Ateliéru 5. 11. 2009,
č. 22. Z tvrzení není absolutně znát, proč je pro autora kruté kritiky
Cena Jindřicha Chalupeckého tak důležitá, proč si myslí, že si stále
udržuje svou někdejší prestiž.
Večer dvanáctého listopadu nebyl samozřejmě bez chyb. Hlavní moderátor
skutečně zkomolil jméno finalisty Tomáše Džadoně, jeho ženský
protějšek si zase při předávání symbolických jablek (která mohou
odkazovat k plodnosti, vitalitě, poznání) spletl Jiřího Frantu s Jiřím
Skálou (oba měli ten večer strniště a šedé svetry). To však neznamená,
že se hrálo hrozné divadlo, myšlenky byly nesrozumitelně drmoleny a
finalisté představili svá nejhorší díla.
Problémem značky „se“ je neustálá snaha o objektivizaci a
legitimizaci vlastních názorů a pocitů odvoláváním se na druhé:
organizátor byl upřímně zklamaný, divák se cítil trapně za chudáky na
scéně a ve vyprázdněném sále poslouchali jen tři lidé. Autor článku
„Trapné divadlo kolem Chalupeckého“ tematizuje stejnou otázku, která
stála na počátku konceptu letošního ročníku: má Cena Jindřicha
Chalupeckého vůbec nějaký smysl? A zatímco Pěchouček a lidé kolem něj
odpověděli kladně, „se“ se zmítá v nejasně šedivém bahně
pubertálního obviňování a nihilistické destrukce, ze které mu je jediným
východiskem obžaloba kojenců.
Napsat komentář