výtvarné umění-profily

Průkopník ruské barevné fotografie Sergej Prokudin-Gorskij (1863–1944) se proslavil velkolepým plánem fotograficky zdokumentovat a tím prozkoumat 11 oblastí tehdejšího carského Ruska za podpory cara Mikuláše II. Prokudinova pouť začala roku 1909. Od ministerstva dopravy dostal pro tyto účely speciálně vybavený vagón a procestoval s ním všech 11 oblastí, které nafotografoval. Vznikl tak unikátní soubor barevných fotografií carského Ruska z let 1909–1912.

Street art krystalizuje z šedi městského prostoru. Jeho projevy by tudíž měly sahat hluboko do minulosti. Zkusme se vrátit v čase zpět. Vyberme si rok 1949: v roce 1949 je Vladimíru Boudníkovi dvacet pět let, zrovna absolvoval Státní grafickou školu a ve volném čase maluje po oprýskaných zdech ve veřejném prostoru obličeje a fantaskní ptáky, v jejichž křídlech sídlí děs.

Většinou jí stačí pár sekund. Jediné mrknutí oka. A už vás má. Ne tak docela nepodobna přímočarosti a vlezlosti reklamy. Pomocí jednoduchých sloganů a černobílých fotografií vytváří tato osobitá americká vizuální umělkyně jedinečná díla, koláže, do kterých vtěluje ducha doby.

Jeho jméno si nezískává pozornost skandály, excesy ani provokací. Tento malíř přitahuje zájem milovníků umění především svým dílem. Jeho tvorba je natolik specifická, že přiměla teoretiky k vytvoření nové kategorie: vizionářský expresionizmus.

Paramnézie čili porucha paměti. Projevy: narušení přesnosti a jistoty. Pacient: Jan Šerých. Na první pohled nevykazuje známky této choroby. Vzpomínky osvětluje barvitě, geometrická přesnost obrazů a instalací velmi dobrá, jistota, s níž vstupuje do světa umění, přesvědčivá. Kde vězí problém? I přesto, že Paramnézie Jana Šerých již není v aktuálním stadiu, stojí za zmínku. Upřímně řečeno, jeho „choroba“ jej natolik nesužuje. Naopak se z ní rozhodl výtvarně těžit.

Ve street artu je něco jako Obama v politice. Profláklý, populární, směle chrlící myšlenky, které se nemohou nikomu normálnímu protivit. Chrlí o válce, chrlí pro mír, chrlí o drobných absurditách, lásce, válce, míru, míru a válce. A činí to s až dech beroucí přímočarostí a jednoduchostí. Je jako přestárlý hipík, který se zapomněl v období květin a volné lásky. I když někomu může mezi street artery připadat trochu jako pop, je to dobrý pop. Řemeslně vytvarovaný k dokonalosti, trademarkový, nezaměnitelný, s jasnou myšlenkou, často v plačtivém povzdechu ukazující na lidskou hloupost.

Agnieszka Katarzyna Kozyra (nar. 1963) patří v současnosti mezi nejznámější polské umělkyně. Ačkoliv její rané práce vyvolávaly ve společnosti ostré polemiky, nyní je už její dílo přijímáno, a to nejen na domácí výtvarné scéně, spíše jako „klasika“ než drzá provokace. Ve svých mnohdy kontroverzních performancích, videích a instalacích se zaměřuje především na naléhavá a aktuální sociální témata i tabu, dotýkající se otázek genderu, stárnutí, nemoci, smrti i víry. Její konceptuální projev bývá proto mnohdy označován jako „kritické umění“.