Slepé skvrny české kunsthistorie I. – Miloslav Troup

Zřejmě nejdůležitější paradigma, které plošně zařadilo velkou skupinu výtvarníků mezi umělce druhého řádu, přinesla začátkem století moderna. Absence originálních forem v historismu 19. století vyvolala radikální odmítavou reakci. Postoj intelektuálních elit se náhle posunul od jednoho pólu k druhému a učinil z originality zaklínadlo nadřazené všem ostatním uměleckým kvalitám. Přestože nároky na jedinečnost nebo přinejmenším aktuálnost (módnost) časem polevovaly, zůstávají kritériem k určení hodnoty uměleckého díla dodnes a oslabily a oslabují společenský dopad umělců, kteří si paušalizující odsudky nezaslouží.

Jedním z takových je i Miloslav Troup, umělecky činný od třicátých do devadesátých let. Ačkoli byl vrstevníkem a přítelem umělců, kteří byli začátkem 40. let sdruženi v proklamativně novátorských skupinách 42 a Ra, nenechal se zlákat klouzáním na vlnách progrese a poctivě si budoval svůj výtvarný názor sám. Po studiích na Státní grafické škole a Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze odjel roku 1945 do Paříže, kde se ve svých 30 letech dále svědomitě vzdělával.

Čerpal zde z bohatých tradic francouzského moderního umění, které osobitě transformoval ve svém malířském díle. S trochou nadsázky můžeme jeho pozoruhodné pařížské období a do značné míry dílo celého jeho života označit za postmoderní mix, ve kterém vstřebával, vědomě či nevědomě, nespočet současných i historických vlivů. Francie přinesla jeho práci skutečně pestrou škálu impulsů. Jednou v jeho díle čteme subtilní eleganci Modiglianovu, podruhé magický realismus Chagallův, potřetí Gauguinovo cloisonistické dělení ploch a linií, počtvrté ostrou řezanou kresebnost Bernarda Buffeta, s nímž se během svého pařížského pobytu přátelil.

V bohatém díle Miloslava Troupa ovšem neožívají pouze vlivy moderního umění. Pravděpodobně skrze ilustrace knížek pro děti, hlavní způsob Troupovy obživy, pronikají do malířova díla prvky lidového umění – modernisty obzvlášť opovrhované oblasti. Zájem o dekorativní kvality drobných barevných skvrn a zakřivených linií vede Troupa k poznání a přetrávení celé řady historických stylových projevů. Hustým předivem ornamentu jako pravěcí lovci překonává horor vacui, štětcem řeže totemy severoamerických indiánů, konstruuje malířské mozaiky byzantského střihu, jako by háčkoval ubrus, zaplňuje obrazy tradičními výjevy a ornamentikou českého venkova…

Tradiční řemeslné techniky ale Troup nepřevádí pouze do jazyka malby, nýbrž se zabývá i jejich přirozeným způsobem uplatnění. Tím se dotýká další, všeobecně přehlížené oblasti umělecké tvorby – užitého umění. Navrhuje tapisérie a plakáty, maluje nábytek a keramiku, nejlepších výsledků však dosahuje ve výzdobě chrámových interiérů, které opatřuje reliéfy, nástěnnými obrazy a vitrajemi. Dekorativnost, ostré dělení ploch a linií, cit pro světlo, zadumanost do sebe ponořeného umělce – outsidera, to vše nachází v oknech sakrálních interiérů skvělé uplatnění. V zapadlých vesnicích po celém Československu, mimo zájem režimních cenzorů, zároveň ovšem bez potřebné reakce intelektuálních kruhů, Troupovo dílo nepovšimnuto kulminuje.

Kdyby byl Miloslav Troup ženou, homosexuálem nebo černochem, splnil by i poslední podmínky typické pro diskriminaci umělce (gender, rasa). Ostatní podmínky však bezezbytku splňuje: Není pokrokový, cituje práce jiných moderních umělců, zajímá se o ornamentiku středověku a lidových kultur, vytváří užité umění. Dnes, v době, kdy jsou výše uvedené předsudky zapomenuty a stávají se naopak předmětem nebývalého zájmu, zaslouží si také Miloslav Troup naši zvýšenou pozornost. Jako žena by měl šanci k popularizaci skrze sílící vlnu feministických dějin umění, které ženské tíhnutí k tradicím a užitému umění rehabilitují. Je ale mužem. Zaslouží si snad proto méně našeho zájmu?

Zastoupení Miloslava Troupa ve sbírkách:

Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou, Galerie moderního umění Hradec Králové, Moravská galerie v Brně, Muzeum umění Olomouc, Galerie v Roudnici nad Labem, Galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Východočeská galerie v Pardubicích, Muzeum středního Pootaví Strakonice, Okresní muzeum Prachatice, Památník národního písemnictví v Praze, Slovenská národní galerie Bratislava. V menších muzeích, školách a dalších veřejných i soukromých sbírkách v České republice, Slovenské republice, Německu, Itálii, Francii, Belgii, Portugalsku, Kanadě, USA.